Prezentace členů

Přidat

Koen Lenaerts, narozen v roce 1954 v Mortsel (Belgie), získal v roce 1977 diplom v oboru právo na Katholieke Universiteit Leuven (katolická univerzita v Lovani, Belgie) a ve studiích následně pokračoval na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy). Získal tam tituly Master of Laws (v roce 1978) a Master in Public Administration (v roce 1979). Na Katholieke Universiteit Leuven se pak v roce 1982 stal doktorem práv.

Na této univerzitě zahájil v roce 1979 svoji profesní dráhu coby asistent a v roce 1983 se tamtéž stal profesorem evropského práva. V průběhu svého univerzitního působení vyučoval i na Collège d’Europe (College of Europe) v Bruggách (Belgie) (v letech 1984 až 1989) a na Harvard Law School (právnická fakulta Harvardovy univerzity, Spojené státy) coby hostující profesor (v roce 1989).

Koen Leanerts nastoupil k Soudnímu dvoru, kde v letech 1984 až 1985 zastával funkci referendáře u soudce Reného Jolieta, a následně v letech 1986 až 1989 vykonával povolání advokáta zapsaného u bruselské advokátní komory.

Dne 25. září 1989, kdy byl zřízen Soud prvního stupně Evropských společenství, byl jmenován soudcem tohoto nově vzniklého orgánu. Byl jeho členem více než čtrnáct let a dne 7. října 2003 byl jmenován soudcem Soudního dvora. Svými kolegy byl zvolen do funkce předsedy senátu, kterou vykonával během dvou po sobě následujících funkčních období od 9. října 2006 do 8. října 2012, a následně dne 9. října 2012 do funkce místopředsedy Soudního dvora.

Dne 8. října 2015 byl zvolen předsedou Soudního dvora a tuto funkci zastává dosud.

Thomas von Danwitz, narozen v roce 1962 v Bedburgu/Erftu (Německo), studoval na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn (Porýnská univerzita Fridricha Viléma v Bonnu, Německo), kde v roce 1986 složil první státní zkoušku v oboru právo, a na Université de Genève (Ženevská univerzita, Švýcarsko). Na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn obhájil disertační práci a v roce 1988 mu byl tamtéž udělen titul doktor práv. Na École nationale d'administration (Národní škola správní, Francie) získal T. von Danwitz v roce 1990 mezinárodní diplom v oboru veřejné správy. V roce 1992 ukončil přípravnou právní praxi v Kolíně nad Rýnem (Německo) složením druhé státní zkoušky v oboru právo. V roce 1996 byl na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn habilitován a na této univerzitě pracoval jako vědecký pracovník.

Svoji výzkumnou činnost zaměřoval T. von Danwitz především na německé veřejné právo a evropské právo a tyto obory v letech 1996 až 2003 vyučoval jako profesor na Ruhr-Universität Bochum (Rúrská univerzita v Bochumu, Německo), kde v letech 2000 až 2001 zastával funkci děkana právnické fakulty. V letech 2003 až 2006 vyučoval na Universität zu Köln (univerzita v Kolíně nad Rýnem, Německo) a v roce 2006 se stal ředitelem Institutu pro veřejné právo a správní vědu.

V rámci akademické činnosti působil v roce 2000 coby hostující profesor na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University (univerzita Tufts, Spojené státy), v letech 2001 až 2006 na université François Rabelais de Tours (univerzita François Rabelaise v Tours, Francie) a v letech 2005 až 2006 na université de Paris I Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I Panthéon-Sorbonne, Francie). V roce 2005 absolvoval stáž na University of California, Berkeley (Kalifornská univerzita v Berkeley, Spojené státy), v jejímž rámci se věnoval výuce a výzkumu. V roce 2004 se stal členem správní rady Stálé delegace spolku německých právníků (Ständige Deputation des Deutschen Juristentags), kde působil do roku 2014.

Thomas von Danwitz byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2006. Svými kolegy byl zvolen předsedou senátu Soudního dvora a tuto funkci zastával od 9. října 2012 do 8. října 2018. Od 8. října 2024 je T. von Danwitz místopředsedou Soudního dvora.

François Biltgen, narozen v roce 1958 v Lucemburku (Lucemburské velkovévodství), získal v roce 1981 titul magistr v oboru právo a v roce 1982 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo Společenství na université de droit, d’économie et de sciences sociales de l’université de Paris II Panthéon-Assas (univerzita práv, ekonomie a sociálních věd, Panthéon-Assas Paříž II, Francie). V tomtéž roce získal diplom na Institut d’études politiques de Paris (Institut politických věd v Paříži, Francie).

V roce 1987 se stal advokátem zapsaným u Advokátní komory Lucemburského velkovévodství a toto povolání vykonával v letech 1987 až 1999. Současně se věnoval i politice – v letech 1983 až 1994 působil jako tajemník parlamentní skupiny Křesťansko-sociální strany v lucemburském Parlamentu a v letech 1987 až 1999 byl členem zastupitelstva města Esch-sur-Alzette (Lucembursko); v letech 1997 až 1999 byl radním tohoto města a na období od roku 1994 do roku 1999 byl jmenován zastupujícím členem lucemburské delegace u Výboru regionů Evropské unie. Jelikož byl v roce 1994 zvolen na pětileté funkční období poslancem lucemburského Parlamentu, aktivně se podílel na legislativní činnosti, a to zejména coby zpravodaj pro řadu legislativních návrhů týkajících se aktů unijního práva.

Po parlamentních volbách v roce 1999 se stal členem lucemburské vlády a řídil několik ministerstev. V letech 1999 až 2004 byl ministrem práce a zaměstnanosti, ministrem pro náboženské otázky, ministrem pro vztahy s Parlamentem a pověřeným ministrem pro komunikace, v letech 2004 až 2009 ministrem práce a zaměstnanosti, ministrem pro náboženské otázky a ministrem kultury, vysokoškolského vzdělávání a výzkumu a v letech 2009 až 2013 ministrem spravedlnosti, ministrem pro veřejnou službu a správní reformu, ministrem vysokoškolského vzdělávání a výzkumu, ministrem pro komunikace a sdělovací prostředky a ministrem pro náboženské otázky.

Úkoly, které plnil v rámci svých ministerských funkcí, se promítly i do jeho působení na mezinárodní úrovni. V roce 2005 předsedal několika složením Rady Evropské unie. V letech 2005 a 2009 vykonával F. Biltgen funkci spolupředsedy ministerské konference pro Boloňský proces a v letech 2012 až 2013 funkci spolupředsedy ministerské konference Evropské kosmické agentury (ESA).

Dne 7. října 2013 byl F. Biltgen jmenován soudcem Soudního dvora a od 8. října 2024 vykonává funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Küllike Jürimäe, narozena v roce 1962 v Haapsalu (Estonsko), získala v roce 1986 diplom v oboru právo (ekvivalent titulu Master) na Tartu ülikool (univerzita v Tartu, Estonsko). Ve vysokoškolských studiích pokračovala na Estonské diplomatické škole, jejíž diplomovanou absolventkou se stala v roce 1992. V roce 2003 získala po studiu na Università degli Studi di Padova (univerzita v Padově, Itálie) a na University of Nottingham (univerzita v Nottinghamu, Spojené království) titul European Master v oboru lidská práva a demokratizace.

Od roku 1986 zastávala po dobu pěti let post státní zástupkyně v Tallinnu (Estonsko). V letech 1991 až 1993 vykonávala funkci právní poradkyně a poté v letech 1992 až 1993 funkci vrchní poradkyně u Eesti Kaubandus-Tööstuskoda (obchodní a průmyslová komora Estonska). V letech 1993 až 2004 byla soudkyní Tallinna Ringkonnakohus (odvolací soud v Tallinnu, Estonsko).

Küllike Jürimäe byla 12. května 2004 jmenována soudkyní Tribunálu Evropské unie. Od 23. října 2013 je soudkyní Soudního dvora, kde od 8. října 2021 vykonává funkci předsedkyně senátu.

Constantinos Lycourgos, narozen v roce 1964 v Nikósii (Kypr), získal v roce 1985 vysokoškolský diplom v oboru právo a v roce 1987 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo Společenství na université Panthéon-Assas Paris II (univerzita Panthéon-Assas Paříž II, Francie), na které v roce 1991 obhájil disertační práci v oboru právo.

V roce 1993 se stal na Kypru advokátem; poté působil jako advokát zapsaný u Advokátní komory v Nikósii, a to do roku 1996, kdy byl jmenován zvláštní poradcem pro evropské záležitosti na kyperském Ministerstvu zahraničních věcí. Tuto pozici zastával do roku 1999 a následně v letech 1999 až 2002 pracoval jako poradce pro oblast práva Společenství na úřadu právní služby Kyperské republiky. V letech 1998 až 2003 byl členem kyperské mise pověřené vyjednáváním o přistoupení k Evropské unii a v letech 2002 až 2014 byl členem kypersko-řeckých delegací zapojených do vyjednávání o celkovém řešení kyperského problému.

Díky svým odborným kompetencím zastával v letech 2002 až 2007 funkci hlavního právního referenta a v letech 2007 až 2014 funkci hlavního právního poradce Kyperské republiky. Na období od roku 2003 do roku 2014 byl jmenován ředitelem odboru evropského právo v rámci úřadu právní služby Kyperské republiky a v letech 2004 až 2014 zároveň zastupoval kyperskou vládu jako zmocněnec před soudy Evropské unie.

Constaninos Lycourgos byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 8. října 2014 a od 8. října 2021 vykonává funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Irmantas Jarukaitis, narozen v roce 1973 v Prienai (Litva), získal diplom v oboru právo v roce 1997 a doktorát v roce 2008 na Vilniaus universitetas (univerzita ve Vilniusu, Litva). V rámci této univerzity vykonával pedagogickou činnost – v letech 1999 až 2018 tam vyučoval coby odborný asistent a následně jako docent. Rovněž působil v oblasti právního výzkumu, o čemž svědčí řada jeho publikací týkajících se evropského práva a ústavního práva. Souběžně s univerzitní činností se aktivně podílel na zřízení Litevské asociace pro evropské právo, jejímž byl spoluzakladatelem.

V roce 1997 začal pracovat ve službách své rodné země a nastoupil na odbor evropského práva litevského Ministerstva spravedlnosti: zastával tam pozici vrchního odborníka, dále v letech 2002 až 2003 pozici vedoucího oddělení a v letech 2004 až 2010 pozici zástupce generálního ředitele. V letech 2010 až 2018 vykonával funkci soudce Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) a v letech 2012 až 2017 byl jeho místopředsedou. V letech 2015 až 2017 zastupoval ve funkci předsedu tohoto soudu a zároveň zasedal v Teisėjų taryba (Rada pro soudnictví, Litva).

Dne 8. října 2018 byl I. Jarukaitis jmenován soudcem Soudního dvora a od 8. října 2024 vykonává funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Maria Lourdes Arastey Sahún, narozena v roce 1959 v Tarragoně (Španělsko), studovala na Universitat de Barcelona (univerzita v Barceloně, Španělsko), kde v roce 1983 získala diplom v oboru právo, a v letech 1984 až 1985 absolvovala odbornou justiční přípravu na Escuela Judicial (Národní justiční akademie, Španělsko).

Byla jmenována soudkyní Juzgado de Distrito de Sant Feliu de Llobregat (obvodní soud v Sant Feliu de Llobregat, Španělsko) a Juzgado de Distrito de Barcelona (obvodní soud v Barceloně, Španělsko), přičemž tyto funkce vykonávala v letech 1985 až 1989. V roce 1989 byla na období jednoho roku přidělena k Juzgado de lo Social nº 7 de Barcelona (soud pro pracovněprávní věci a věci sociálního zabezpečení č. 7 v Barceloně, Španělsko) a následně působila v senátu pro sociálněprávní věci na Tribunal Superior de Justicia de Cataluña (Nejvyšší soud Katalánska, Španělsko), jehož členkou byla do roku 2009. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). V letech 2013 až 2021 byla rovněž soudkyní Správního tribunálu Severoatlantické aliance (NATO) (Brusel, Belgie).

Maria Lourdes Arastey Sahún se souběžně se soudcovskou činností věnovala i výuce. V letech 1998 až 2008 působila jako docentka pracovního práva a práva sociálního zabezpečení na Universitat de Barcelona. Rovněž pracovala jako lektorka v národních střediscích pro justiční vzdělávání, a to zejména ve Španělsku (pravidelně), v Bulharsku (v roce 2008) a v Rumunsku (v roce 2008), jakož i na Škole Juana Carlose I pro Střední Ameriku a Karibik (v roce 2006). Maria Lourdes Arastey Sahún vystupovala na konferencích a na řadě univerzit se podílela na různých seminářích. Zasedá i v několika orgánech působících zejména v oblastech unijního práva, vzdělávání a ověřování kvalifikace soudců a alternativních způsobů řešení sporů.

Maria Lourdes Arastey Sahún byla jmenována soudkyní Soudního dvora 7. října 2021 a od 8. října 2024 vykonává funkci předsedkyně senátu tohoto soudu.

Maciej Szpunar, narozen v roce 1971 v Krakově (Polsko), získal titul magistr v oboru právo na Uniwersytet Śląski (Slezská univerzita, Polsko) (v roce 1995) a na College of Europe v Bruggách (Belgie) (v roce 1996). Na Uniwersytet Śląski v roce 2000 obhájil disertační práci v oboru právo, v roce 2009 se stal docentem právních věd a v roce 2013 byl jmenován profesorem práva. V roce 1998 ho jeho akademické působení přivedlo na Jesus College v Cambridge (Spojené království), kde byl „Visiting Scholar“, a následně v roce 1999 na université de Liège (univerzita v Lutychu, Belgie) a v roce 2003 na Institut universitaire européen de Florence (Evropský univerzitní institut ve Florencii, Itálie).

V roce 2001 se stal advokátem zapsaným u Katovické advokátní komory a toto povolání vykonával do roku 2008. V této době byl rovněž členem výboru pro mezinárodní právo soukromé v rámci komise pro kodifikaci civilního práva na polském Ministerstvu spravedlnosti.

V letech 2008 až 2009 působil ve funkci státního podtajemníka na Úřadu pro evropskou integraci (Polsko) a v letech 2010 až 2013 pracoval na polském Ministerstvu zahraničních věcí. V průběhu těchto tří let zastupoval polskou vládu coby zmocněnec v řadě věcí projednávaných před soudy Evropské unie.

Vzhledem k tomu, že je nakloněn spolupráci v oblasti univerzitního výzkumu, je členem redakčních rad několika právních časopisů a zároveň vydal řadu publikací týkajících se evropského práva a mezinárodního práva soukromého.

Maciej Szpunar byl jmenován generálním advokátem Soudního dvora 23. října 2013 a od 11. října 2018 vykonává funkci prvního generálního advokáta.

Siniša Rodin, narozen v roce 1963 v Záhřebu (Chorvatsko), získal v roce 1987 diplom v oboru právo na Sveučilište u Zagrebu (univerzita v Záhřebu, Chorvatsko) a v univerzitních studiích pokračoval ve Spojených státech amerických, kde v roce 1992 získal na University of Michigan (univerzita v Michiganu) titul Master of Laws. V Chorvatsku následně studoval na Sveučilište u Zagrebu, kde se v roce 1995 stal doktorem práv. V letech 2001 až 2002 studoval na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy) jako Fulbright Fellow a Visiting Scholar.

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1987 na Sveučilište u Zagrebu coby odborný asistent. Od roku 2003 zastával na této univerzitě post profesora unijního práva a v roce 2006 mu byl tamtéž udělen titul katedry programu Jean Monnet, jehož držitelem ad personam se stal v roce 2011. V roce 2012 se stal hostujícím profesorem na Cornell Law School (právnická fakulta Cornellovy univerzity, Spojené státy). V průběhu svého univerzitního působení vydal S. Rodin řadu publikací, které v Chorvatsku napomáhají šíření vědomostí o unijním právu.

V letech 2006 až 2011 byl S. Rodin členem chorvatské skupiny, která vymezila rámec pro vyjednávání a proces přistoupení Chorvatska k Unii, a v letech 2009 až 2010 byl zároveň členem chorvatské komise pro ústavní reformu a předsedou pracovní skupiny pro přistoupení Chorvatska k Unii.

Coby první chorvatský soudce Soudního dvora vykonává S. Rodin tuto funkci od 4. července 2013.

Andreas Kumin, narozen v roce 1965 ve Štýrském Hradci (Rakousko), studoval právo na Karl-Franzens-Universität Graz (univerzita ve Štýrském Hradci, Rakousko), kde v roce 1987 získal v tomto oboru diplom a v roce 1990 se tamtéž stal doktorem práv. V roce 1988 mu byl na téže univerzitě udělen diplom bakaláře v oboru překladatelství. V rámci programu pro vzdělávání úředníků, který absolvoval, pokračoval v roce 1991 ve studiích ve Francii, a to na École nationale d’administration (Národní škola správní, ENA, Francie), kde získal v roce 1992 diplom z „cycle international long d’administration publique“ (delší mezinárodní studijní program pro veřejnou správu).

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1990 coby úředník na rakouském Ministerstvu zahraničních věcí, kde pracoval do roku 1994 nejprve na jeho právním oddělení a poté na generálním ředitelství pro politiku hospodářské a evropské integrace. V letech 1994 až 2000 působil jako poradce Stálé mise Rakouska při Úřadovně Organizace spojených národů a ostatních mezinárodních organizacích v Ženevě (Švýcarsko). V letech 2000 až 2019 nadále pracoval u rakouského Ministerstva zahraničních věcí, nejprve jako vedoucí oddělení pro „právní otázky prvního pilíře Evropské unie“ a poté v letech 2005 až 2019 jako vedoucí odboru evropského práva.

Od roku 2007 působil i v akademické oblasti, a to jako lektor Institutu evropského a mezinárodního práva na Leopold-Franzens-Universität Innsbruck (univerzita v Innsbrucku, Rakousko), v letech 2012 až 2018 především jako přednášející na Diplomatische Akademie Wien (vysoká škola mezinárodních studií ve Vídni, Rakousko) a od roku 2014 jako spoluvedoucí několika kurzů na Wirtschaftsuniversität Wien (ekonomická univerzita ve Vídni, Rakousko); tuto činnost přitom podtrhuje řada jeho publikací v oblasti unijního práva. V letech 2014 až 2019 působil jako profesor Institutu pro evropské právo na Karl-Franzens-Universität Graz, kde i nadále vyučuje jako čestný profesor, kterým byl jmenován v roce 2020.

Andreas Kumin byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 20. března 2019 a tuto funkci zastává dosud.

Niilo Jääskinen, narozen v roce 1958 v Mikkeli (Finsko), získal na Helsingin yliopisto (univerzita v Helsinkách, Finsko) v roce 1980 diplom v oboru právo a v roce 1982 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo. V roce 2008 obhájil na této univerzitě disertační práci v oboru právo. Velice brzy se projevil jeho zájem o pedagogickou činnost a již v roce 1980 se na Helsingin yliopisto stal lektorem práva; tuto práci vykonával do roku 1986.

V roce 1983 působil po dobu jednoho roku coby referendář a dočasně přidělený soudce u Rovaniemen kihlakunnanoikeus (soud prvního stupně v Rovaniemi, Finsko). Poté, co v letech 1987 až 1989 zastával pozici právního poradce na finském Ministerstvu spravedlnosti, byl jmenován vedoucím oddělení pro evropské právo, které řídil v letech 1990 až 1995. Současně byl v letech 1989 až 1990 právním poradcem na finském Ministerstvu zahraničních věcí. Jakožto osoba odpovědná za právní a institucionální záležitosti se účastnil jednání o přistoupení Finska k Evropské unii a následně v letech 1995 až 2000 zastával pozice poradce a tajemníka pro evropské záležitosti Velkého výboru finského parlamentu.

V rámci služby pro finskou justici vykonával N. Jääskinen v letech 2000 až 2002 funkci dočasně přiděleného soudce Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) a v letech 2003 až 2009 působil u tohoto soudu jako soudce.

Dne 7. října 2009 se stal generálním advokátem Soudního dvora; tuto funkci vykonával do 7. října 2015. Po návratu do své rodné země znovu působil v letech 2015 až 2019 coby soudce Korkein hallinto-oikeus a v letech 2018 až 2019 vykonával funkci místopředsedy tohoto soudu.

Niilo Jääskinen byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2019 a tuto funkci vykonává dosud.

Dimitrios Gratsias, narozen v roce 1957 v Athénách (Řecko), získal v roce 1980 titul magistr práv na Ethniko kai Kapodistriako Panepistimio Athinon (státní a kapodistriánská univerzita v Athénách, Řecko) a v roce 1981 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru veřejné právo na université de Paris I, Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I, Panthéon-Sorbonne, Francie). V následujícím roce mu Centre universitaire d'études communautaires et européennes (Université Paris I) (Univerzitní středisko pro komunitární a evropská studia, Univerzita Paříž I, Francie) udělilo certifikát o studiu práva Společenství.

Dimitrios Gratsias zahájil svoji profesní dráhu v roce 1985 na Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada, Řecko), kde do roku 1992 vykonával funkci referenta. V roce 1992 byl jmenován odborným referentem a v roce 2005 členem Státní rady. Zároveň s těmito funkcemi byl na období dvou let (1998, 1999) jmenován mimořádným členem Anotato Eidiko Dikastirio (Zvláštní nejvyšší soud, Řecko) a v roce 2006 zasedal v Eidiko Dikastirio Agogon Kakodikias (Zvláštní soud příslušný ve věcech odpovědnosti soudců, Řecko). V roce 2008 zasedal coby člen v Anotato Dikastiko Symvoulio Dioikitikis Dikaiosinis (Nejvyšší soudcovská rada pro správní soudnictví, Řecko). Během soudního roku 2009–2010 vykonával funkci inspektora správních soudů.

V letech 1994 až 1996 pracoval D. Gratsias jako referendář v kabinetu generálního advokáta Georga Cosmase.

Od 25. října 2010 do 6. října 2021 byl D. Gratsias soudcem Tribunálu, kde v rámci dvou po sobě následujících funkčních období, a to od 18. září 2013 do 30. září 2019, vykonával funkci předsedy senátu. Od 7. října 2021 je soudcem Soudního dvora.

Miroslav Gavalec, narozen v roce 1961 ve Zlíně (Československo), nejprve získal diplom strojního inženýra v oborech tepelné stroje a jaderná zařízení na Českém vysokém učení technickém v Praze (Československo) a v letech 1986 až 1991 vykonával různé funkce v jaderném sektoru.

Jeho zájem o sociální vědy ho v letech 1990 až 1995 přivedl ke studiu práva na Univerzitě Komenského v Bratislavě (Slovensko), kde v tomto oboru získal v roce 1995 titul magistr a poté v roce 2010 titul doktor práv (PhD.).

V roce 2001 byl jmenován soudcem pro obchodněprávní a rodinné věci a soudcem pro správní spory na Okresnom súdě v Bratislavě III (okresní soud v Bratislavě III, Slovensko). Členem tohoto soudu byl do roku 2005, kdy nastoupil k Najvyššímu súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky), kde nejprve zasedal jako soudce správního kolegia a od roku 2009 jako předseda prvního senátu správního kolegia.

Souběžně se svou soudcovskou kariérou se M. Gavalec věnoval i pedagogické činnosti. V letech 2005 až 2011 vyučoval na Ústavu ekonomiky a managementu na Paneurópské vysoké škole (Panevropská vysoká škola, Slovensko). V letech 2006 až 2014 vyučoval i na Ústavu správního práva a Ústavu soukromého práva na Paneurópské vysoké škole.

Miroslav Gavalec byl kromě toho v letech 2005 až 2020 členem Fóra soudců Evropské unie pro životní prostředí a v letech 2006 až 2015 byl členem Asociace evropských soudců správních soudů.

Soudcem Soudního dvora byl M. Gavalec jmenován 7. října 2021.

Juliane Kokott, narozena v roce 1957 ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), studovala právo v letech 1976 až 1982 na Universität Bonn (univerzita v Bonnu, Německo) a na université de Genève (Ženevská univerzita, Švýcarsko). Coby držitelka Fulbrightova stipendia následně studovala na American University, Washington DC (Americká univerzita ve Washingtonu DC, Spojené státy) a v roce 1983 tam získala titul LL. M. Po návratu do Evropy získala v roce 1985 doktorát v oboru právo na Universität Heidelberg (univerzita v Heidelbergu, Německo) a poté v roce 1990 i na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy). V roce 1985 nadto získala diplom Mezinárodní akademie pro ústavní právo, která sídlí v Tunisu.

Své akademické působení započala J. Kokott v roce 1991 jako hostující profesorka na University of California, Berkeley (Kalifornská univerzita v Berkeley, Spojené státy). Na akademické půdě se následně pohybovala v Německu, kde byla profesorkou německého a cizího veřejného práva, mezinárodního práva a evropského práva, a to na Universität Augsburg (univerzita v Augsburgu) (v roce 1992), na Universität Heidelberg (v roce 1993) a na Heinrich-Heine-Universität Düsseldorf (univerzita Heinricha Heineho v Düsseldorfu) (v letech 1994 až 1999). V roce 1999 získala post profesorky na Universität St. Gallen (univerzita v Sankt Gallenu, Švýcarsko) a vyučovala tam mezinárodní právo, mezinárodní obchodní právo a evropské právo. V roce 2000 pak vykonávala funkci ředitelky Institutu evropského a mezinárodního obchodního práva na Universität St. Gallen a v letech 2001 až 2003 funkci zástupkyně vedoucího studijního programu specializovaného na obchodní právo na této univerzitě.

Spolupracovala s německou vládou, která ji v roce 1995 jmenovala zastupující soudkyní Mezinárodního smírčího a rozhodčího soudu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Do roku 2003 zastávala funkci místopředsedkyně Wissenschaftliche Beirat „Globale Umweltveränderungen“ der Bundesregierung (WBGU) (Poradní výbor federální vlády pro globální změny životního prostředí, Německo).

Juliane Kokott byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora 7. října 2003. V letech 2006 až 2007 vykonávala funkci první generální advokátky.

Alexander Arabadžev, narozen v roce 1949 v Blagoevgradu (Bulharsko), studoval právo na Sofijski universitet „Sv. Kliment Ochridski“ (univerzita Svatého Klimenta Ochridského v Sofii, Bulharsko), kde v roce 1972 získal diplom.

V roce 1975 byl jmenován soudcem Rajonen sad Blagoevgrad (oblastní soud v Blagoevgradu, Bulharsko) a jeho členem byl do roku 1983, kdy nastoupil k Okražen sad Blagoevgrad (okresní soud v Blagoevgradu, Bulharsko), u kterého působil do roku 1986. Následně v letech 1986 až 1991 pracoval u Varchoven Sad (Nejvyšší soud, Bulharsko) a v letech 1991 až 2000 byl členem Konstitucionen sad (Ústavní soud, Bulharsko). Na období od roku 1997 do roku 1999 byl jmenován členem Evropské komise pro lidská práva.

V letech 2001 až 2006 své působení v rámci soudnictví dočasně přerušil a věnoval se procesu přistoupení Bulharska k Evropské unii, na kterém se aktivně podílel coby člen bulharského parlamentu a také jako pozorovatel Evropského parlamentu, a to od srpna 2005 do prosince 2006. V letech 2002 až 2003 se coby člen Konventu o budoucnosti Evropy podílel na přípravě strategických reakcí na výzvy, které na Evropskou unii čekaly v souvislosti s rozšířením v roce 2004.

Dne 12. ledna 2007 – několik dní po přistoupení Bulharska k Evropské unii – byl A. Arabadžev jmenován soudcem Soudního dvora a tuto funkci vykonává dosud. Svými kolegy byl zvolen předsedou senátu a tuto funkci zastával od 9. října 2018 do 7. října 2024.

Eugene Regan, narozen v roce 1952 v Kilcoonu (Irsko), studoval na University College Dublin (univerzita v Dublinu, Irsko), kde v roce 1974 získal titul magistr v oboru politické a ekonomické vědy a v roce 1975 titul magistr v oboru politická ekonomie. Studia doplnil v roce 1979 titulem magistr v oboru mezinárodní právo a srovnávací právo na Université libre de Bruxelles (Svobodná univerzita v Bruselu, Belgie).

V roce 1975 působil po dobu jednoho roku ve funkci ekonomického analytika u Irish Farmers’ Association (IFA) (Spolek irských zemědělců, Dublin). V letech 1975 až 1979 vykonával vícero činností souvisejících s ochranou irských zemědělských odvětví a řídil Kancelář IFA při Evropském hospodářském společenství. Na období od roku 1980 do roku 1984 byl jmenován generálním ředitelem Irish Meat Exporters Association (Spolek vývozců masa z Irska). Poté, co v letech 1985 až 1988 pracoval jako politický poradce Petera Sutherlanda, komisaře Evropské komise pro hospodářskou soutěž, znovu začal působit v odvětví zemědělství – v letech 1989 až 1995 byl generálním ředitelem společnosti s významným postavením na irském trhu s masem.

Eugene Regan byl od roku 1985 Barrister v Honourable Society of King’s Inns (Dublin) a u Irské advokátní komory působil v tomto postavení v letech 1995 až 2005 a coby Senior Counsel v letech 2005 až 2015. V letech 2007 až 2011 rovněž vykonával funkci člena Seanad (Senát, Irsko).

Soudcem Soudního dvora byl E. Regan jmenován 7. října 2015. Svými kolegy byl zvolen předsedou senátu a tuto funkci zastával od 9. října 2018 do 7. října 2024.

Nuno Piçarra, narozen v roce 1957 v Sintře (Portugalsko), studoval právo na Universidade de Lisboa (univerzita v Lisabonu, Portugalsko); v roce 1980 získal na této univerzitě diplom a v roce 1986 titul Master v oboru právo. Na Právnické fakultě Universidade Nova de Lisboa (nová univerzita v Lisabonu, Portugalsko) se následně věnoval tvorbě své disertační práce a v roce 2003 tamtéž získal doktorát v oboru právo.

V rámci svého akademického působení byl nejprve v letech 1981 až 1986 asistentem v oboru právo na Právnické fakultě Universidade de Lisboa a poté v letech 1987 až 1996 hostujícím profesorem na institutu pro evropská studia na Universität des Saarlandes (Sárská univerzita). Na Universidade Nova de Lisboa pak v letech 2003 až 2008 zastával funkci odborného asistenta v oboru právo a v letech 2008 až 2018 funkci docenta práva. V letech 2014 až 2018 kromě toho vyučoval coby hostující profesor na Universidad Pontificia Comillas (papežská univerzita v Comillas, Španělsko). Jeho účast na vědeckém výzkumu se odráží v řadě jeho publikací v oblasti ústavního práva a v oblastech unijního práva týkajících se konkrétně prostoru svobody, bezpečnosti a práva, volného pohybu osob a institucionálního práva.

V roce 1986 začal N. Piçarra poprvé pracovat pro Soudní dvůr. Do roku 1987 působil u tohoto orgánu jako právník lingvista a v letech 1987 až 1990 jako právník revizor. V roce 1990 se stal referendářem a nastoupil k Soudu prvního stupně do kabinetu předsedy José Luíse da Cruz Vilaçy, se kterým spolupracoval do roku 1995, a následně do roku 1996 působil v kabinetu soudce Rui Manuela Gens de Moura Ramose.

Na období od roku 1996 do roku 1999 ho vláda země jeho původu jmenovala do funkce národního koordinátora pro záležitosti volného pohybu osob v evropském prostoru na portugalském Ministerstvu zahraničních věcí a také do funkce člena Výboru K4 v rámci Rady a člena Centrální skupiny stálé konzultační struktury schengenských dohod.

Byl jmenován portugalským členem sítě nezávislých odborníků v oblasti volného pohybu pracovníků a koordinace sociálního zabezpečení v Evropské unii, nazvané FreSsco, a členem akademické sítě právních studií o přistěhovalectví a azylu v Evropě, nazvané Odysseus (na období od roku 2004 do roku 2018). V letech 2015 až 2018 rovněž zasedal ve správní radě Agentury Evropské unie pro základní práva ve Vídni (Rakousko).

Nuno Piçarra byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 8. října 2018 a tuto funkci vykonává dosud.

Athanasios Rantos, narozen v roce 1953 v Athénách (Řecko), získal v roce 1976 diplom v oboru právo na Panepistimio Athinon (Athénská univerzita, Řecko) a svá studia doplnil v roce 1990 titulem magistr se specializací na evropské právo, který získal na Université libre de Bruxelles (Svobodná univerzita v Bruselu, Belgie). V roce 1992 se stal „Fellow“ na Mezinárodním institutu lidských práv [Ženeva (Švýcarsko) a Štrasburk (Francie)].

V roce 1978 vykonával po dobu jednoho roku povolání advokáta zapsaného u Athénské advokátní komory a následně nastoupil k Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada, Řecko) – v letech 1979 až 2000 u tohoto orgánu postupně zastával funkci auditora, odborného referenta a poradce a stal se jeho místopředsedou a poté předsedou. V letech 2000 až 2020 byl členem Anotato Eidiko Dikastirio (Zvláštní nejvyšší soud, Řecko) a v letech 2011 až 2020 byl předsedou Eidiko Dikastirio Agogon Kakodikias (Zvláštní soud příslušný ve věcech odpovědnosti soudců, Řecko). V letech 1996 až 2020 byl členem a následně předsedou Anotato Symvoulio Dioikitikis Dikaiosynis (Nejvyšší soudcovská rada pro správní soudy, Řecko). V letech 2011 až 2020 kromě toho zastával funkci předsedy Peitharchiko Symvoulio Melon Didaktikou Ereunitikou Prosopikou ton Anotaton Ekpaideutikon Idrymaton (Disciplinární rada pro vyučující vysokoškolských institucí, Řecko).

V rámci svých soudních funkcí vykonával A. Rantos řadu úloh coby předseda několika legislativních výborů. Byl členem Κentriki Nomoparaskeuastiki Epitropi (Ústřední legislativní rada, Řecko). Jeho zájem o pedagogickou činnost jej kromě toho přivedl k výuce evropského práva a správního práva na Ethniki Scholi Dimosias Dioikisis (Národní škola správní, Řecko), kde působil v letech 1990 až 1994, a rovněž na Ethniki Scholi Dikastikon Leitourgon (Národní justiční akademie, Řecko), kde vyučoval v letech 1995 až 2016. Jeho úvahy nad nejrůznějšími právními tématy vyústily v řadu vědeckých prací, z nichž většina byla publikována.

Athanasios Rantos byl jmenován generálním advokátem Soudního dvora 10. září 2020; tuto funkci zastává dosud.

Ineta Ziemele, narozena v roce 1970 v Jelgavě (Lotyšsko), získala v roce 1993 diplom v oboru právo na Latvijas Universitāte (Lotyšská univerzita), který v tomtéž roce doplnila studiem amerického právního systému, práva a politiky Evropských společenství a politologie na Aarhus Universitet (Aarhuská univerzita, Dánsko). V roce 1994 dále získala magisterský titul v oboru mezinárodní právo na Lunds Universitet (univerzita v Lundu, Švédsko) a absolvovala Cambridge University (Cambridgeská univerzita, Spojené království), kde v roce 1999 obhájila disertační práci v oboru právo.

Svoji profesní dráhu započala v letech 1990 až 1992 coby asistentka poslance lotyšského parlamentu a následně v letech 1992 až 1995 pracovala jako konzultantka výboru pro zahraniční věci lotyšského parlamentu. V roce 1995 byla jmenována poradkyní lotyšského předsedy vlády. V letech 1999 až 2001 vykonávala funkci poradkyně generálního ředitelství pro lidská práva Rady Evropy ve Štrasburku (Francie).

Ineta Ziemele se kromě toho od roku 1993 věnovala i výuce, a to coby odborná asistentka na katedře teorie práva a politologie a na katedře mezinárodního práva a mořského práva na Latvijas Universitāte. Do roku 1999 působila na této univerzitě jako lektorka mezinárodního práva a evropského práva; rovněž tam založila Institut pro lidská práva, jehož vedoucí byla do roku 1999. Kromě toho byla profesorkou „Söderberg“ a poté hostující profesorkou na Rīgas Juridiskā augstskola (Vysoká škola práva v Rize, Lotyšsko), kde od roku 2001 působila jako profesorka mezinárodního práva a lidských práv. V letech 2001 až 2005 vyučovala jako hostující profesorka i na Institutu Raoula Wallenberga na Lunds universitet.

Soudcovskou dráhu započala I. Ziemele v roce 2005, kdy byla jmenována soudkyní Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku; tuto funkci přitom vykonávala do roku 2014 jako předsedkyně senátu. V roce 2015 byla jmenována soudkyní Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko) a v letech 2017 až 2020 byla jeho předsedkyní.

Od roku 2017 je dopisující členkou Lotyšské akademie věd, s níž spolupracuje prostřednictvím svého výzkumu v oblasti práva, na jehož základě vydává řadu publikací.

Ineta Ziemele byla jmenována soudkyní Soudního dvora 6. října 2020; tuto funkci zastává dosud.

Zoltán Csehi, narozen v roce 1965 v Budapešti (Maďarsko), získal v roce 1990 diplom v oboru právo na Eötvös Loránd Tudományegyetem (univerzita Loránda Eötvöse, Maďarsko) a v roce 1991 titul Master of Laws na Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg (Ruprechto-Karlova univerzita v Heidelbergu, Německo). Na Eötvös Loránd Tudományegyetem absolvoval i doktorandské studium a disertační práci v oboru právo obhájil v roce 2004. V roce 1992 rovněž získal na univerzitě Eötvös Loránd Tudományegyetem diplom v oboru dějiny umění.

Byl advokátem zapsaným u Budapešťské advokátní komory a toto povolání vykonával v Maďarsku v letech 1995 až 2016. Souběžně s činností advokáta působil v letech 2004 až 2016 jako rozhodce Pénz és Tőkepiaci Állandó Választottbíróság (Stálý rozhodčí soud pro finanční a kapitálové trhy, Maďarsko) a ad hoc rozhodce.

Zoltán Csehi se kromě toho věnoval i výuce práva, a to na Eötvös Loránd Tudományegyetem coby docent (v letech 1991 až 2005) a poté profesor (v letech 2005 až 2016). Vyučoval i na Pázmány Péter Katolikus Egyetem (Katolická univerzita Pétera Pázmányho, Maďarsko), kde působil v letech 2007 až 2013 jako vedoucí katedry obchodního práva a od roku 2013 jako profesor. Na této univerzitě byl v letech 2013 až 2016 vedoucím katedry soukromého a obchodního práva, od roku 2017 profesorem zaměřujícím se na výzkum v oblasti soukromého a obchodního práva a od roku 2018 vedoucím katedry občanského práva. Od roku 2013 působí jako hostující profesor na université catholique de Lyon (katolická univerzita v Lyonu, Francie).

Zoltán Csehi byl 13. dubna 2016 jmenován soudcem Tribunálu. Členem tohoto soudu byl pět let a 7. října 2021 byl jmenován soudcem Soudního dvora.

Octavia Spineanu-Matei, narozena v roce 1967 ve Vălenii de Munte (Rumunsko), získala v roce 1990 diplom v oboru právo na Universitatea Alexandru Ioan Cuza din Iași (univerzita Alexandru Ioan Cuza, Rumunsko) (diplom s vyznamenáním) a v roce 1999 získala na Academia de Poliție „Alexandru Ioan Cuza“ (Policejní akademie „Alexandru Ioan Cuza“, Rumunsko) doktorát v oboru právo.

Profesní dráhu zahájila v roce 1991 coby soudkyně Judecătoria sectorului 4 București (soud prvního stupně 4. obvodu v Bukurešti, Rumunsko) a tuto funkci vykonávala do roku 1996. V letech 1996 až 1999 byla soudkyní Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko); v letech 1997 až 1999 byla předsedkyní civilního úseku posledně uvedeného soudu. Poté, co v letech 1999 až 2005 působila jako soudkyně Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) a v letech 1999 až 2003 jako předsedkyně jeho civilního úseku, byla jmenována soudkyní Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko), přičemž tuto funkci vykonávala v letech 2006 až 2016.

V letech 2006 až 2016 byla O. Spineanu-Matei jmenována externí členkou velkého odvolacího senátu Evropského patentového úřadu v Mnichově (Německo).

Od roku 1997 se také věnovala vzdělávání rumunských soudců a justičních čekatelů coby lektorka Institutul Național al Magistraturii (Národní justiční akademie, Rumunsko); rovněž byla členkou její vědecké rady a následně v letech 2011 až 2016 její ředitelkou. Kromě toho zasedala ve správní radě Școala Națională de Grefieri (Národní škola pro vyšší soudní úředníky, Rumunsko). V letech 2012 až 2016 byla členkou rady pro doktorandská studia na Universitatea din București (univerzita v Bukurešti, Rumunsko). Je spoluautorkou několika publikací a autorkou řady článků týkajících se práva a pravidelně se účastní národních i mezinárodních konferencí.

Dne 19. září 2016 byla O.Spineanu-Matei jmenována soudkyní Tribunálu. Jeho členkou byla pět let a dne 7. října 2021 byla jmenována soudkyní Soudního dvora.

Laila Medina, narozena v roce 1971 v Jelgavě (Lotyšsko), studovala na IMO International Maritime Law Institute (Institut IMO pro mezinárodní námořní právo, Malta), kde v roce 1995 získala titul Master v oboru mezinárodní námořní právo. V roce 2002 pak získala na Rīgas Juridiskā augstskola (Vysoká škola práva v Rize, Lotyšsko) magisterský titul v oboru unijní právo.

Od roku 1995 působila na lotyšském ministerstvu dopravy coby vedoucí právního odboru a zástupkyně vedoucího oddělení pro námořní záležitosti. Tyto funkce vykonávala do roku 2002, kdy byla na tomto ministerstvu jmenována poradkyní státního tajemníka pro evropské záležitosti.

V letech 2004 až 2005 zastávala L. Medina post zástupkyně vedoucího úřadu pro evropské záležitosti na Státním kancléřství Lotyšské republiky.

V roce 2005 začala působit na lotyšském ministerstvu spravedlnosti jakožto vedoucí oddělení pro plánování politik. Od roku 2006 zastávala na ministerstvu spravedlnosti funkci zástupkyně státního tajemníka pro odvětvovou politiku a v letech 2009 až 2021 funkci zástupkyně státního tajemníka pro právní politiku.

Laila Medina se v rámci své profesní dráhy věnuje i pedagogické činnosti. V letech 1998 až 2006 vyučovala evropské právo a institucionální právo Evropské unie na Valsts administrācijas škola (Škola veřejné správy, Lotyšsko). V roce 2012 byla lektorkou kurzů pro soudce a notáře, které se týkaly nařízení Řím III. Od roku 2008 je členkou rady Právnické fakulty Biznesa augstskola Turība (Vysoká škola obchodní „Turība“, Lotyšsko).

Laila Medina byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora 7. října 2021.

Bernardus (Ben) Maria Polycarpus Smulders, narozen v roce 1960 v Haagu (Nizozemsko), získal titul magistr práv na Universiteit Leiden (Univerzita v Leidenu, Nizozemsko) v roce 1983. Ve studiích pokračoval na London School of Economics and Political Science (Londýnská škola ekonomie a politických věd, Spojené království), kde získal titul magistr práv v roce 1984. V roce 2010 studoval na London Business School (Spojené království), v roce 2011 na INSEAD Fontainebleau (Francie) a v roce 2018 na Stanford Business School (Spojené státy).

V roce 1985 zahájil B. M. P. Smulders svou profesní kariéru jakožto advokát u advokátní komory v Amsterodamu a tuto funkci vykonával do roku 1990.

V roce 1991 začal pracovat v právní službě Evropské komise, kde do roku 1994 pracoval v týmu „Volný pohyb kapitálu, svoboda usazování, volný pohyb služeb, daně, celní unie a hospodářská a měnová unie“ a v týmu „Kontrola státních podpor a antidumpingu“.

Bernardus (Ben) Maria Polycarpus Smulders pokračoval v kariéře v Komisi jako člen kabinetu komisaře pro vnější vztahy a rozšíření Hanse van den Broeka (1995–1999), komisaře pro vnitřní trh, daně a celní unii Fritse Bolkesteina (1999–2000) a předsedy Komise Romana Prodiho (2000–2004). V letech 2004 až 2008 působil jako vedoucí kabinetu komisařky pro hospodářskou soutěž Neelie Kroes, poté jako hlavní právní poradce jakožto ředitel v týmu „Instituce a hospodářská a měnová unie“ v právní službě Komise (2008–2014). Stal se vedoucím kabinetu prvního místopředsedy Komise Franse Timmermanse (2014–2019) a následně hlavním právním poradcem jakožto ředitel v týmu „Světová obchodní organizace a obchodní politika“ v právní službě Komise (2020–2022). V letech 2022 až 2024 působil jako zástupce generálního ředitele Generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž, kde byl odpovědný za kontrolu státních podpor.

Od roku 2012 vykonává ad hoc funkci náhradního soudce v občanském a obchodním senátu Gerechtshof Den Haag (Odvolací soud v Haagu, Nizozemsko), kde se zabývá zejména věcmi týkajícími se odpovědnosti státu v případě porušení unijního práva, mezinárodního práva veřejného nebo otázek exekuční imunity třetích zemí. Kromě toho se věnuje univerzitní činnosti zejména v oblasti mezinárodního a evropského práva jako přednášející na Fondazione Collegio Europeo di Parma (Evropská vysoká škola v Parmě, Itálie) od roku 2003 a na université Paris-Panthéon-Assas (Univerzita Paříž-Panthéon-Assas, Francie) od roku 2019 a jako hostující profesor na Vrije Universiteit Brussel (Svobodná univerzita v Bruselu, Belgie) a na Collège d’Europe de Bruges (College of Europe v Bruggách, Belgie) od roku 2013. V letech 1994 až 2005 vyučoval rovněž na Universiteit van Amsterdam (Univerzita v Amsterodamu, Nizozemsko) a na Radboud Universiteit Nijmegen (Radboudova univerzita v Nijmegenu, Nizozemsko). V letech 2002 až 2022 byl B. M. P. Smulders členem a poté předsedou kuratoria Europa Instituut na Právnické fakultě Univerzity v Leidenu. V letech 2008 až 2024 byl členem redakčního výboru Common Market Law Review.

Je autorem řady děl a článků zejména v oblasti práva hospodářské soutěže, institucionálního práva, ochrany právního státu, vnitřního trhu a hospodářské a měnové unie.

Bernardus (Ben) Maria Polycarpus Smulders byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2024.

Dean Spielmann, narozen v roce 1962 v Lucemburku (Lucemburské velkovévodství), získal v roce 1988 diplom v oboru právo na Université catholique de Louvain (Katolická univerzita v Lovani, Belgie) a ve studiích pokračoval na Fitzwilliam College v rámci University of Cambridge (Cambridgeská univerzita, Spojené království), kde v roce 1990 získal titul Master of Laws.

V letech 1989 až 2004 vykonával povolání advokáta zapsaného u Lucemburské advokátní komory a kromě toho působil v akademické oblasti – byl mimo jiné lektorem kurzů trestního práva a kurzů týkajících se lidských práv a řízení před Evropským soudem pro lidská práva. V letech 1991 až 1997 pracoval jako odborný asistent na Katolické univerzitě v Lovani a v letech 1996 až 2006 jako lektor na Université du Luxembourg (Lucemburská univerzita). V letech 1997 až 2009 vyučoval i na Université Nancy II (Univerzita Nancy II, Francie) a v letech 2017 a 2018 na Institut d'études politiques de Paris (Institut politických věd v Paříži, Francie).

Kromě toho je autorem řady publikací a článků a členem vědeckých a redakčních rad několika právních časopisů.

V roce 2000 byl jmenován členem lucemburského poradního výboru pro lidská práva, v němž zasedal do roku 2004. V letech 2002 až 2004 byl rovněž členem výboru pro lidská práva a výboru pro trestní právo v rámci Rady evropských advokátních komor (CCBE) a členem sítě nezávislých expertů Evropské unie v oblasti lidských práv.

V roce 2004 byl jmenován soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (Francie), v roce 2011 se stal předsedou jeho senátu, v roce 2012 místopředsedou a v letech 2012 až 2015 působil jako jeho předseda.

Dne 13. dubna 2016 byl D. Spielmann jmenován soudcem Tribunálu a od 30. září 2019 do 6. října 2024 vykonával funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Od 7. října 2024 je generálním advokátem Soudního dvora.

Massimo Condinanzi, narozen v roce 1964 v Bielle (Itálie), získal v roce 1988 diplom v oboru právo na Università degli Studi di Genova (univerzita v Janově, Itálie). V roce 1993 získal doktorát v oboru právo Evropských společenství na Università degli Studi di Bologna (univerzita v Boloni, Itálie).

Massimo Condinanzi zahájil univerzitní profesní kariéru v roce 1990 ve funkci odborného asistenta v oblasti vzdělávacích a vědeckých činností v Institutu mezinárodního práva na právnické fakultě Università degli Studi di Milano (univerzita v Miláně, Itálie), kterou vykonával do roku 1996. Od roku 1996 do roku 1998 zastával na téže fakultě místo výzkumného pracovníka v oblasti mezinárodního práva.

V roce 1997 nastoupil na Soudní dvůr Evropských společenství, kde zastával funkci referendáře nejprve u generálního advokáta Giuseppeho Tesaura a poté u generálního advokáta Antonia Saggia.

Po návratu do Itálie v roce 1998 vyučoval jako docent mezinárodního práva mezinárodní právo na Università di Bologna a právo Evropské unie na kampusu Piacenza Università Cattolica del Sacro Cuore (katolická univerzita Nejsvětějšího srdce Ježíšova, Itálie). Od roku 2001 do roku 2004 vyučoval na Università degli Studi di Genova a poté od roku 2004 do roku 2005 na právnické fakultě Università degli Studi di Milano. Právě na této fakultě se v roce 2005 stal profesorem práva Evropské unie a od té doby působí v tomto postavení jako vedoucí katedry práva Evropské unie a katedry procesního práva Evropské unie. Na téže fakultě byl v letech 2014 až 2018 koordinátorem oddělení pro mezinárodní právo a právo Evropské unie na katedře italského a nadnárodního práva veřejného. Byl hostujícím profesorem na université Paris-Panthéon-Assas (univerzita Paříž-Panthéon-Assas, Francie), université Montesquieu Bordeaux IV (univerzita Montesquieu Bordeaux IV, Francie), Universitatea „Alexandru Ioan Cuza“ din Iași (univerzita Alexandru Ioan Cuza v Iași, Rumunsko) a université de Genève (univerzita v Ženevě, Švýcarsko). Byl členem komisí a oponentem při obhajobách disertačních prací zejména v oblasti procesního práva Evropské unie na université Paris-Panthéon-Assas, université Montesquieu Bordeaux IV a université de Montpellier (univerzita v Montpellier, Francie).

Vzhledem ke svému trvajícímu zájmu o procesní právo Evropské unie je od roku 2023 ředitelem Revue du contentieux européen.

V letech 2016 až 2018 a 2019 až 2023 koordinoval Struttura di missione per la risoluzione delle procedure di infrazione presso la Presidenza del Consiglio dei Ministri della Repubblica italiana (struktura mise pro ukončení řízení o nesplnění povinnosti v rámci předsednictva Rady ministrů Italské republiky).

Od roku 2005 vykonával rovněž povolání advokáta zapsaného u advokátní komory v Bielle a Miláně a v tomto postavení se účastnil projednávání řady věcí před unijními soudy.

Souběžně s těmito činnostmi je členem správní rady Europäische Rechtsakademie v Trevíru (Akademie evropského práva, Německo) a jako lektor a od roku 2018 jako odborný školitel působí na Scuola Superiore della Magistratura (justiční akademie, Itálie).

Massimo Condinanzi je autorem řady děl a článků zejména v oblasti práva Evropské unie a zúčastnil se, často jako pořadatel, mnoha vnitrostátních a mezinárodních právních konferencí. V roce 2017 se podílel na koordinaci vypracování prvního komentáře k jednotlivým ustanovením jednacích řádů evropských soudů v italském jazyce. V letech 2017 až 2023 byl rovněž koordinátorem oddělení pro výzkum, které provádělo výzkumný program národního zájmu (PRIN 2017) s názvem „Dove va l’Europa?“ (Kam kráčí Evropa?) .

Massimo Condinanzi byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 7. října 2024.

Fredrik Schalin, narozen v roce 1964 ve Stockholmu (Švédsko), získal diplomy v oboru právo v roce 1991 na Stockholms universitet (univerzita ve Stockholmu, Švédsko) a v roce 1990 na université de Paris I Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I Panthéon-Sorbonne, Francie), kde v roce 1994 rovněž získal diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo Společenství a evropské právo.

Svoji profesní dráhu započal jako referendář – nejprve tuto funkci vykonával u Södertälje tingsrätt (soud prvního stupně v Södertälje, Švédsko), kde působil v letech 1991 až 1993, a následně u Svea hovrätt (odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko), kde působil v letech 1994 až 1995. V letech 1995 až 1996 byl soudcem Gotlands tingsrätt (soud prvního stupně pro Gotland, Švédsko) a Norrtälje tingsrätt (soud prvního stupně v Norrtälje, Švédsko) a v letech 1996 až 1997 byl soudcem Svea hovrätt.

V roce 1997 zastával funkci zástupce tajemníka parlamentního výboru švédského Ministerstva financí a v roce 1999 byl jmenován právním poradcem pro evropské záležitosti na švédském Ministerstvu zahraničních věcí.

V roce 1998 pracoval na Soudním dvoře jako referendář u soudce Hanse Ragnemalma a v letech 1999 až 2006 tuto funkci znova vykonával u soudce Stiga von Bahra.

Po návratu do země původu působil F. Schalin v letech 2006 až 2008 jako právník a poté, co se v roce 2008 stal členem Stockholmské advokátní komory, jako advokát. V roce 2009 začal znovu vykonávat funkci soudce a poté předsedy senátu Södertörns tingsrätt (soud prvního stupně pro Södertörn, Švédsko), jehož členem byl do roku 2016.

Kromě toho se věnuje i pedagogické činnosti – v letech 2006 až 2008 byl lektorem na Stockholms universitet a od roku 2011 vyučuje na Domstolsakademin (švédská justiční akademie).

Soudcem Tribunálu byl F. Schalin jmenován 8. června 2016 a od 19. září 2022 do 6. října 2024 vykonával funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Od 7. října 2024 je soudcem Soudního dvora.

Andrea Biondi, narozen v roce 1965 ve Florencii (Itálie), studoval na Università degli Studi di Firenze (univerzita ve Florencii, Itálie), kde v roce 1990 získal titul magistr práv a poté v roce 1996 doktorát v oboru srovnávací právo.

Akademickou činnost zahájil v roce 1993 na University College London (University College v Londýně, Spojené království) a poté v letech 1994 až 1997 působil na University of Birmingham (Univerzita v Birminghamu, Spojené království). V roce 1997 nastoupil na King's College London (Spojené království), kde se stal v roce 2006 profesorem práva Evropské unie a tuto pozici zastává dosud. Od roku 2001 do roku 2024 byl rovněž ředitelem Centra pro evropské právo na King's College London.

Během celé své profesní dráhy přednášel A. Biondi pravidelně jako hostující profesor na renomovaných univerzitách, mimo jiné na Libera Università Internazionale degli Studi Sociali Guido Carli „LUISS“ (Svobodná mezinárodní univerzita sociálních studií Guido Carli, Itálie), na Università Bocconi (Univerzita Bocconi, Itálie), na Università degli Studi di Roma „La Sapienza“ (Univerzita „La Sapienza“ v Římě, Itálie), na Freie Universität Berlin (Svobodná univerzita Berlín, Německo), na Université Paris II Panthéon-Assas (Univerzita Paříž II Panthéon-Assas, Francie), na Georgetown University (Univerzita v Georgetownu, Spojené státy) a na Collège d'Europe v Natolinu (Polsko).

V roce 2021 byl místopředsedou odvolacího senátu Agentury pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER) Evropské unie.

Andrea Biondi se v roce 2001 stal členem italské advokátní komory a v letech 2003 a 2004 působil postupně ve dvou advokátních kancelářích v Londýně jako odborný poradce.

Je autorem řady děl a publikací zejména o unijním právu.

Generálním advokátem Soudního dvora byl A. Biondi jmenován 7. října 2024.

Stéphane Gervasoni, narozen v roce 1967 ve Voironu (Francie), získal v roce 1988 diplom na Institut d’études politiques (IEP) de Grenoble (Institut politických věd v Grenoblu, Francie) a v roce 1993 na École nationale d’administration (ENA) (Národní škola správní, Francie) (Ročník Léon Gambetta).

Profesní dráhu zahájil v roce 1993 na Conseil d’État (Státní rada, Paříž, Francie) coby auditeur a následně od roku 1996 tamtéž působil jako maître des requêtes (a to do roku 2008, kdy byl jmenován conseiller d’État). V těchto funkcích zastával do roku 1997 pozici soudce zpravodaje na oddělení pro sporné věci a současně zasedal v oddělení pro sociální záležitosti (v letech 1996 až 1997). V letech 1994 až 1996 – v době, kdy byl dočasně přidělen ke Conseil d’État – zároveň vykonával funkci vládního komisaře u zvláštní kasační komise v oblasti důchodů a v letech 1995 až 1997 zastával funkci právního poradce francouzského Ministerstva pro veřejnou službu a města Paříže.

V roce 1997 S. Gervasoni nastoupil coby generální tajemník na prefekturu departementu Yonne (Francie). Do roku 1999 rovněž vykonával funkci podprefekta okresu Auxerre. Následně začal působit na prefektuře departementu Savojsko (Francie), kde v letech 1999 až 2001 zastával funkci generálního tajemníka a podprefekta okresu Chambéry (Francie).

Funkce, které S. Gervasoni vykonával v rámci Conseil d’État a veřejné správy, jej přivedly k Soudnímu dvoru Evropských společenství, kde v letech 2001 až 2005 působil jako referendář u soudce Jeana-Pierrea Puissocheta. Dne 5. října 2005, kdy začal fungovat nově zřízený Soud pro veřejnou službu Evropské unie, byl jmenován soudcem tohoto soudu. U tohoto soudu působil do 6. října 2011, přičemž v období od 6. října 2008 do 6. října 2011 vykonával funkci předsedy senátu.

Následně se S. Gervasoni vrátil ke Conseil d’État, kde v letech 2011 až 2013 zastával funkci zástupce předsedy osmého senátu na oddělení sporné agendy.

Věnuje se i pedagogické činnosti – v letech 1993 až 1995 přednášel na Institut d’études politiques (IEP) v Paříži a od roku 2016 přednáší na Université de Luxembourg (Lucemburská univerzita). V letech 2001 až 2005 byl kromě toho řádným členem přezkumné komise Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) a v letech 2011 až 2013 členem přezkumné komise Evropské kosmické agentury (ESA).

Dne 16. září 2013 byl S. Gervasoni jmenován soudcem Tribunálu. Svými kolegy byl dvakrát zvolen předsedou senátu a tuto funkci vykonával od 21. září 2016 do 19. září 2022.

Niels Fenger, narozen v roce 1968 v Kodani (Dánsko), získal v roce 1992 diplom v oboru právo na Københavns Universitet (Kodaňská univerzita, Dánsko) a v roce 2004 doktorát v oboru právo na Aarhus Universitet (Aarhuská univerzita, Dánsko).

Profesní dráhu zahájil na dánském ministerstvu spravedlnosti, kde zastával místo vedoucího oddělení, a to v odboru práva Evropské unie v letech 1992 až 1993 a v odboru občanského práva v letech 1993 až 1994. V roce 1994 nastoupil k Soudnímu dvoru Evropské unie jako referendář u generálního advokáta Michaela Bendika Elmera.

Po návratu do Dánska v roce 1995 vyučoval, jako výzkumný pracovník, správní a unijní právo na Københavns Universitet. V letech 1996 až 2000 pracoval opět na dánském ministerstvu spravedlnosti na pozici vedoucího oddělení odboru ústavního a správního práva.

V roce 2001 nastoupil na dánské ministerstvo vnitra jako vedoucí odboru odpovídající za kontrolu legality rozhodnutí obcí v oblasti obchodu a životního prostředí. V roce 2002 byl jmenován ředitelem právní služby Kontrolního úřadu Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a v rámci této funkce, kterou vykonával do roku 2009, zastupoval tento orgán před Soudním dvorem Evropské unie a Soudním dvorem ESVO.

V roce 2009 se stal profesorem správního práva na Københavns Universitet a tuto pozici zastával do roku 2017. Je autorem řady děl a článků v oblasti práva Evropské unie, správního práva a procesních pravidel dánských soudů.

V letech 2014 až 2015 a poté v letech 2017 až 2019 byl soudcem Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko).

Od roku 2014 do roku 2016 byl rovněž členem dánského výboru rozhodujícího o přípustnosti opravných prostředků v občanských a trestních věcech.

V letech 2019 až 2024 zastával N. Fenger funkci dánského parlamentního ombudsmana.

Soudcem Soudního dvora byl N. Fenger jmenován 7. října 2024.

Ramona Frendo, narozena v roce 1971 na Maltě, původem ze Zejtunu (Malta), získala na Università ta' Malta (Maltská univerzita) v roce 1993 diplom v oboru právo a v roce 1995 doktorát v tomtéž oboru. Ve studiích pokračovala na University of Cambridge (Cambridgeská univerzita, Spojené království), kde v roce 1996 získala titul master v oboru kriminologie. V roce 2018 doplnila své vysokoškolské vzdělání diplomem z postgraduálního studia evropského práva na King’s College London (Londýn, Spojené království).

Ramona Frendo zahájila profesní dráhu coby advokátka zapsaná u maltské advokátní komory; toto povolání vykonávala v letech 1996 až 2019. Díky svým znalostem z více oborů kromě toho zastávala funkci právní poradkyně na maltském Ministerstvu sociální ochrany (v letech 1997 až 1998) a znalkyně v oboru právo u soudů ve Vallettě (Malta) (v letech 1997 až 2019) a u několika pojišťoven (v letech 2006 až 2019).

V letech 2006 až 2019 byla členkou maltského vnitrostátního rozhodčího senátu a v letech 2009 až 2019 členkou maltské Komise pro zaměstnanost. Byla jmenována členkou Národní komise pro rodinu (Malta), a to na období od roku 2012 do roku 2013. V posledně uvedeném roce zasedala i v Komisi pro komplexní reformu justice (Malta) a následně v letech 2014 až 2016 byla členkou Komise pro reformu práva (Malta). Poté, co ji v roce 2016 maltská vláda jmenovala zvláštní poradkyní pro pracovní skupinu „Víza“ v rámci Rady Evropské unie, této pracovní skupině v průběhu maltského předsednictví Rady v první polovině roku 2017 předsedala.

Ramona Frendo byla jmenována soudkyní Tribunálu 20. března 2019. Byla jeho členkou pět let a poté byla dne 7. října 2024 jmenována soudkyní Soudního dvora; tuto funkci vykonává dosud.

Rimvydas Norkus, narozen v roce 1979 v Klajpedě (Litva), získal v roce 2001 titul magistr práv na Vilniaus universitetas (univerzita ve Vilniusu, Litva). Následně pokračoval v doktorském studiu práva na Mykolo Romerio universitetas (univerzita Mykolase Römerise, Litva), kde v roce 2005 obhájil disertační práci.

Svoji profesní dráhu započal jako asistent soudce na Lietuvos apeliacinis teismas (odvolací soud Litvy), přičemž tento post zastával v letech 1999 až 2000. V letech 2000 až 2003 působil u tohoto soudu ve funkci poradce předsedy. V letech 2003 až 2009 byl ředitelem oddělení pro soudní praxi na Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy).

V letech 2009 až 2010 pracoval jako právník lingvista v Evropském parlamentu a následně se vrátil do země svého původu, kde v letech 2010 až 2012 vykonával funkci ředitele oddělení pro právní výzkum na Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy). V letech 2012 až 2013 byl soudcem Lietuvos apeliacinis teismas a následně po dobu jednoho roku soudcem Lietuvos Aukščiausiasis Teismas. V letech 2014 až 2019 posledně uvedenému soudu předsedal. V letech 2016 až 2018 byl kromě toho předsedou Lietuvos Teisėjų taryba (litevská Rada pro soudnictví).

V letech 2007 až 2008 se R. Norkus věnoval i pedagogické činnosti, a to jako docent na Mykolo Romerio universitetas, kde v letech 2012 až 2019 působil jako profesor ústavu soukromého práva. Je také autorem řady právních publikací.

Alfredo Calot Escobar, narozen v roce 1961 ve Valencii (Španělsko), studoval na Universidad de Valencia (univerzita ve Valencii, Španělsko), kde v roce 1984 získal diplom v oboru právo.

V lednu 1986 začal pracovat pro Radu obchodních komor Valencijského autonomního společenství jako obchodní analytik v kanceláři obchodního zastoupení Španělska v Torontu (Kanada). V této funkci působil do 16. července 1986, kdy začal pracovat pro Soudní dvůr Evropských společenství, a to poté, co uspěl v otevřeném výběrovém řízení na první místa právníků-lingvistů španělského jazyka v rámci Ředitelství pro překlady.

V roce 1990 byl povýšen na pozici právníka revizora a tuto funkci vykonával do roku 1993, kdy začal pracovat pro Odbor tisku a informací Soudního dvora.

V roce 1995 uspěl v dalším otevřeném výběrovém řízení pro administrátory, které uspořádal Evropský parlament. Na základě tohoto výběrového řízení začal pracovat na sekretariátu Institucionálního výboru, kde připravoval nejrůznější právní podklady pro poslance, a to zejména v rámci Mezivládní konference, která předcházela uzavření Amsterodamské smlouvy.

V roce 1996 začal působit v kabinetu vedoucího kanceláře Soudního dvora, kde vykonával funkci atašé, a to do roku 1999, kdy byl jmenován referendářem u generálního advokáta Dámase Ruiz-Jarabo Colomera.

V rámci své rozmanité odborné praxe začal v roce 2000 znovu působit u překladatelské služby Soudního dvora coby vedoucí oddělení španělského jazyka, které před 14 lety pomáhal zakládat.

V roce 2001 byl jmenován ředitelem překladatelské služby, a to v rozhodujícím okamžiku historie mnohojazyčného režimu, jelikož se připravovalo rozšíření Unie o deset nových členských států a s tím související téměř zdvojnásobení počtu úředních jazyků ze stávajících 11 na 20.

V návaznosti na vývoj struktury administrativních služeb orgánu byl A. Calot Escobar v červnu 2007 jmenován generálním ředitelem překladatelské služby.

Dne 6. října 2010 byl zvolen vedoucím kanceláře Soudního dvora a tuto funkci vykonává dosud. V roce 2022 mu byl tento mandát po ukončení druhého funkčního období prodloužen.