Prezentace členů

Koen Lenaerts
Koen Lenaerts
Předseda
Životopis a kariéra

Koen Lenaerts, narozen v roce 1954 v Mortsel (Belgie), získal v roce 1977 diplom v oboru právo na Katholieke Universiteit Leuven (katolická univerzita v Lovani, Belgie) a ve studiích následně pokračoval na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy). Získal tam tituly Master of Laws (v roce 1978) a Master in Public Administration (v roce 1979). Na Katholieke Universiteit Leuven se pak v roce 1982 stal doktorem práv.

Na této univerzitě zahájil v roce 1979 svoji profesní dráhu coby asistent a v roce 1983 se tamtéž stal profesorem evropského práva. V průběhu svého univerzitního působení vyučoval i na Collège d’Europe (College of Europe) v Bruggách (Belgie) (v letech 1984 až 1989) a na Harvard Law School (právnická fakulta Harvardovy univerzity, Spojené státy) coby hostující profesor (v roce 1989).

Koen Leanerts nastoupil k Soudnímu dvoru, kde v letech 1984 až 1985 zastával funkci referendáře u soudce Reného Jolieta, a následně v letech 1986 až 1989 vykonával povolání advokáta zapsaného u bruselské advokátní komory.

Dne 25. září 1989, kdy byl zřízen Soud prvního stupně Evropských společenství, byl jmenován soudcem tohoto nově vzniklého orgánu. Byl jeho členem více než čtrnáct let a dne 7. října 2003 byl jmenován soudcem Soudního dvora. Svými kolegy byl zvolen do funkce předsedy senátu, kterou vykonával během dvou po sobě následujících funkčních období od 9. října 2006 do 8. října 2012, a následně dne 9. října 2012 do funkce místopředsedy Soudního dvora.

Dne 8. října 2015 byl zvolen předsedou Soudního dvora a tuto funkci zastává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • člen Academia Europaea, Londýn
  • člen Advisory Council pro British Institute of International and Comparative Law
  • člen Advisory Board pro Centre of Law and Governance in Europe, University College London
  • člen Zakládajícího výboru Akademie evropského práva (ERA), Trevír
  • člen kuratoria Max-Planck-Institut für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht, Heidelberg
  • člen redakční rady Europarecht
  • člen redakční rady European Law Review
  • člen redakční rady International Comparative Jurisprudence, Mykolo Romerio universitetas
  • člen redakční rady S. E. W. Tijdschrift voor Europees en economisch recht
  • člen vědecké rady Cahiers de droit européen
  • člen vědecké rady Columbia Journal of European Law
  • člen vědecké rady European Constitutional Law Review
  • člen vědecké rady European Public Law
  • člen vědecké rady Europejski Przegląd Sądowy
  • člen redakční rady L’actualidad administrativa
  • člen redakční rady EStAL (European State Aid Law Quarterly)
  • člen vědecké rady European Journal of Human Rights
  • člen vědecké rady Lex ET Scientia International Journal (LESIJ), Universitatea Nicolae Titulescu din Bucuresti
  • člen vědecké rady Concurrences, Revue des droits de la concurrence
  • člen vědecké rady World Competition. Law and Economics Review
  • člen Advisory Board pro EU Tax Review
  • člen čestného výboru Revista Română de Drept European
Čestné tituly a hodnosti
  • šlechtický titul: Baron (2005)
  • Distinguished Helen DeRoy Fellow, University of Michigan Law School (2005)
  • Honorary Master of the Bench of the Inner Temple, Londýn (2010)
  • Doctor honoris causa, université de Poitiers (2016)
  • Doctor honoris causa, Mykolo Romerio universitetas (2017)
  • Doctor honoris causa, université de Namur (2017)
  • Doctor honoris causa, Universitatea Nicolae Titulescu din Bucuresti (2017)
  • All European Academies Madame de Staël Prize for Cultural Values (2017)
  • Doctor honoris causa, Sofijski universitet „Sveti Kliment Ohridski“ (2018)
  • Doctor honoris causa, Universiteti Europian i Tiranës (2018)
  • Doctor honoris causa, Vilniaus universitetas (2022)
  • Doctor honoris causa, Universitatea „Alexandru Ioan Cuza” din Iaşi (2023)
Lars Bay Larsen
Lars Bay Larsen
Místopředseda
Životopis a kariéra

Lars Bay Larsen, narozen v roce 1953 v Gladsaxe, København (Kodaň, Dánsko), studoval na Københavns Universitet (univerzita v Kodani, Dánsko). Na této univerzitě získal v roce 1976 diplom v oboru politické vědy. V roce 1978 začal studovat na právnické fakultě této univerzity a v roce 1983 získal tamtéž diplom v oboru právo.

Po odchodu z univerzity byl jmenován úředníkem na dánském Ministerstvu spravedlnosti, kde pracoval v letech 1983 až 1985. V letech 1985 až 1986 pak vykonával funkci vedoucího oddělení Advokatsamfund (dánská Advokátní komora). Po návratu na dánské Ministerstvo spravedlnosti postupně zastával pozice vedoucího oddělení (v letech 1986 až 1991), vedoucího sekce (v letech 1991 až 1995), vedoucího policejního odboru (v letech 1995 až 1999) a vedoucího právního odboru (v letech 2000 až 2003). V průběhu tohoto období rovněž zastupoval Dánsko v rámci Výboru K-4 (v letech 1995 až 2000), v rámci Ústřední schengenské skupiny (v letech 1996 až 1998) a v rámci správní rady Europolu (v letech 1998 až 2000). V roce 1991 se stal v Dánsku advokátem; v roce 2003 se jeho profesní dráha začala orientovat na oblast soudnictví a nastoupil k Højesteret (Nejvyšší soud, Dánsko), kde působil jako soudce do roku 2006.

Profesní dráhu L. Bay Larsena kromě toho dokresluje plodné prolínání praxe a pedagogické činnosti – na Københavns Universitet působil v letech 1984 až 1991 jako lektor a v letech 1991 až 1996 jako docent rodinného práva. Od roku 2008 pracuje jako lektor evropského trestního práva na université du Luxembourg (Lucemburská univerzita).

Lars Bay Larsen je soudcem Soudního dvora od 11. ledna 2006. Svými kolegy byl zvolen do funkce předsedy senátu na dvě po sobě následující funkční období od 9. října 2012 do 8. října 2018. Od 8. října 2021 je L. Bay Larsen místopředsedou Soudního dvora.

Čestné tituly a hodnosti
  • Ridder af 1. grad af Dannebrogordenen (rytíř prvního stupně Řádu Dannebrog) (2002)
Alexander Arabadjiev
Alexander Arabadjiev
Předseda prvního senátu
Životopis a kariéra

Alexander Arabadžev, narozen v roce 1949 v Blagoevgradu (Bulharsko), studoval právo na Sofijski universitet „Sv. Kliment Ochridski“ (univerzita Svatého Klimenta Ochridského v Sofii, Bulharsko), kde v roce 1972 získal diplom.

V roce 1975 byl jmenován soudcem Rajonen sad Blagoevgrad (oblastní soud v Blagoevgradu, Bulharsko) a jeho členem byl do roku 1983, kdy nastoupil k Okražen sad Blagoevgrad (okresní soud v Blagoevgradu, Bulharsko), u kterého působil do roku 1986. Následně v letech 1986 až 1991 pracoval u Varchoven Sad (Nejvyšší soud, Bulharsko) a v letech 1991 až 2000 byl členem Konstitucionen sad (Ústavní soud, Bulharsko). Na období od roku 1997 do roku 1999 byl jmenován členem Evropské komise pro lidská práva.

V letech 2001 až 2006 své působení v rámci soudnictví dočasně přerušil a věnoval se procesu přistoupení Bulharska k Evropské unii, na kterém se aktivně podílel coby člen bulharského parlamentu a také jako pozorovatel Evropského parlamentu, a to od srpna 2005 do prosince 2006. V letech 2002 až 2003 se coby člen Konventu o budoucnosti Evropy podílel na přípravě strategických reakcí na výzvy, které na Evropskou unii čekaly v souvislosti s rozšířením v roce 2004.

Dne 12. ledna 2007 – několik dní po přistoupení Bulharska k Evropské unii – byl A. Arabadžev jmenován soudcem Soudního dvora a tuto funkci vykonává dosud. Svými kolegy byl zvolen do funkce předsedy senátu, kterou zastává od 9. října 2018.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Předseda řídícího výboru Balgarska asociacia po pravo na Evropejskija sajuz
  • Předseda organizačního výboru kongresu Mezinárodní federace evropského práva (FIDE) „2022“ konaného v Bulharsku
Čestné tituly a hodnosti
  • Řád „Stará planina, první třída“ (udělený dne 18. prosince 2009 prezidentem Bulharské republiky)
Alexandra (Sacha) Prechal
Alexandra (Sacha) Prechal
Předsedkyně druhého senátu
Životopis a kariéra

Alexandra (Sacha) Prechal, narozena v roce 1959 v Praze (Československo), získala v roce 1983 diplom v oboru nizozemské veřejné právo na Rijksuniversiteit Groningen (univerzita v Groningenu, Nizozemsko) a v roce 1995 doktorát v oboru právo na Universiteit van Amsterdam (univerzita v Amsterodamu, Nizozemsko).

Její akademická dráha započala v roce 1983. Studium práv ji přivedlo k výuce na právnické fakultě Universiteit Maastricht (univerzita v Maastrichtu, Nizozemsko), kde působila do roku 1987; v letech 1991 až 1995 pak rovněž vyučovala na Europa Instituut na právnické fakultě Universiteit van Amsterdam. V letech 1995 až 2003 byla profesorkou evropského práva na právnické fakultě Tilburg University (univerzita v Tilburgu, Nizozemsko) a poté na právnické fakultě Universiteit Utrecht (univerzita v Utrechtu, Nizozemsko). Od roku 2003 přednášela na této univerzitě mnoha studentům a v různých oblastech unijího práva tam prováděla výzkum. Kromě toho se aktivně podílela na správě vysokoškolského vzdělávání a výzkumu, a to zejména coby členka správní rady Europa Instituut na Universiteit Utrecht. V letech 1992 až 2007 byla vědeckou koordinátorkou Sítě právních odborníků v oblasti rovnosti můžu a žen v rámci Evropské komise.

Její rozsáhlé odborné znalosti se nepromítají pouze v řadě článků, které publikovala, ale odráží se i v její další angažovanosti v právní oblasti – je členkou redakčních rad několika národních a mezinárodních právnických časopisů. Její odborné schopnosti uznala i Koninklijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen (Královská akademie věd Nizozemska), která jí v roce 2008 udělila status členky.

V letech 1987 až 1991 spolupracovala coby referendářka se soudci Soudního dvora Thijmenem Koopmansem a Paulem Kapteynem.

Soudkyní tohoto soudu byla Alexandra (Sacha) Prechal jmenována 10. června 2010. Dne 9. října 2018 byla svými kolegy zvolena předsedkyní senátu a tuto funkci vyknává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka Koninklijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen
  • Členka European Women Lawyers Association
  • Členka Societas Iuris Publici Europaei
  • Členka redakční rady „Sociaal Economische Wetgeving“
  • Členka redakční rady „Review of European Administrative Law“
  • Členka poradního výboru „Common Market Law Review“
  • Členka poradního výboru „European Constitutional Law Review“
  • Členka redakce, která vypracovala příručku o evropském právu „Europees recht, Algemeen deel“
  • Členka redakce, která vypracovala příručku „Europeanisation of Public Law“ a její nizozemský ekvivalent „Inleiding tot Europees bestuursrecht“
  • Členka doporučujícího výboru Europa Instituut (Universiteit Utrecht)
  • Členka Nederlandse Vereniging voor Europees Recht
  • Členka Nederlandse Juristenvereniging
Čestné tituly a hodnosti
  • Doktorka honoris causa, Tilburg University
Küllike Jürimäe
Küllike Jürimäe
Předsedkyně třetího senátu
Životopis a kariéra

Küllike Jürimäe, narozena v roce 1962 v Haapsalu (Estonsko), získala v roce 1986 diplom v oboru právo (ekvivalent titulu Master) na Tartu ülikool (univerzita v Tartu, Estonsko). Ve vysokoškolských studiích pokračovala na Estonské diplomatické škole, jejíž diplomovanou absolventkou se stala v roce 1992. V roce 2003 získala po studiu na Università degli Studi di Padova (univerzita v Padově, Itálie) a na University of Nottingham (univerzita v Nottinghamu, Spojené království) titul European Master v oboru lidská práva a demokratizace.

Od roku 1986 zastávala po dobu pěti let post státní zástupkyně v Tallinnu (Estonsko). V letech 1991 až 1993 vykonávala funkci právní poradkyně a poté v letech 1992 až 1993 funkci vrchní poradkyně u Eesti Kaubandus-Tööstuskoda (obchodní a průmyslová komora Estonska). V letech 1993 až 2004 byla soudkyní Tallinna Ringkonnakohus (odvolací soud v Tallinnu, Estonsko).

Küllike Jürimäe byla 12. května 2004 jmenována soudkyní Tribunálu Evropské unie. Od 23. října 2013 je soudkyní Soudního dvora, kde od 8. října 2021 vykonává funkci předsedkyně senátu.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka správní rady a ředitelka Sdružení soudců pro evropské právo v oblasti hospodářské soutěže
  • Členka Eesti Kohtunike Ühing
  • Členka Eesti Juristide Liit
Čestné tituly a hodnosti
  • Vyznamenání „Estonský řád bílé hvězdy 3. třídy“ (2021)
Constantinos Lycourgos
Constantinos Lycourgos
Předseda čtvrtého senátu
Životopis a kariéra

Constantinos Lycourgos, narozen v roce 1964 v Nikósii (Kypr), získal v roce 1985 vysokoškolský diplom v oboru právo a v roce 1987 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo Společenství na université Panthéon-Assas Paris II (univerzita Panthéon-Assas Paříž II, Francie), na které v roce 1991 obhájil disertační práci v oboru právo.

V roce 1993 se stal na Kypru advokátem; poté působil jako advokát zapsaný u Advokátní komory v Nikósii, a to do roku 1996, kdy byl jmenován zvláštní poradcem pro evropské záležitosti na kyperském Ministerstvu zahraničních věcí. Tuto pozici zastával do roku 1999 a následně v letech 1999 až 2002 pracoval jako poradce pro oblast práva Společenství na úřadu právní služby Kyperské republiky. V letech 1998 až 2003 byl členem kyperské mise pověřené vyjednáváním o přistoupení k Evropské unii a v letech 2002 až 2014 byl členem kypersko-řeckých delegací zapojených do vyjednávání o celkovém řešení kyperského problému.

Díky svým odborným kompetencím zastával v letech 2002 až 2007 funkci hlavního právního referenta a v letech 2007 až 2014 funkci hlavního právního poradce Kyperské republiky. Na období od roku 2003 do roku 2014 byl jmenován ředitelem odboru evropského právo v rámci úřadu právní služby Kyperské republiky a v letech 2004 až 2014 zároveň zastupoval kyperskou vládu jako zmocněnec před soudy Evropské unie.

Constaninos Lycourgos byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 8. října 2014 a od 8. října 2021 vykonává funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Zakládající člen Kyperského sdružení pro energetické právo
  • Člen European Group of Public Law (EGPL)
Eugene Regan
Eugene Regan
Předseda pátého senátu
Životopis a kariéra

Eugene Regan, narozen v roce 1952 v Kilcoonu (Irsko), studoval na University College Dublin (univerzita v Dublinu, Irsko), kde v roce 1974 získal titul magistr v oboru politické a ekonomické vědy a v roce 1975 titul magistr v oboru politická ekonomie. Studia doplnil v roce 1979 titulem magistr v oboru mezinárodní právo a srovnávací právo na Université libre de Bruxelles (Svobodná univerzita v Bruselu, Belgie).

V roce 1975 působil po dobu jednoho roku ve funkci ekonomického analytika u Irish Farmers’ Association (IFA) (Spolek irských zemědělců, Dublin). V letech 1975 až 1979 vykonával vícero činností souvisejících s ochranou irských zemědělských odvětví a řídil Kancelář IFA při Evropském hospodářském společenství. Na období od roku 1980 do roku 1984 byl jmenován generálním ředitelem Irish Meat Exporters Association (Spolek vývozců masa z Irska). Poté, co v letech 1985 až 1988 pracoval jako politický poradce Petera Sutherlanda, komisaře Evropské komise pro hospodářskou soutěž, znovu začal působit v odvětví zemědělství – v letech 1989 až 1995 byl generálním ředitelem společnosti s významným postavením na irském trhu s masem.

Eugene Regan byl od roku 1985 Barrister v Honourable Society of King’s Inns (Dublin) a u Irské advokátní komory působil v tomto postavení v letech 1995 až 2005 a coby Senior Counsel v letech 2005 až 2015. V letech 2007 až 2011 rovněž vykonával funkci člena Seanad (Senát, Irsko).

Soudcem Soudního dvora byl E. Regan jmenován 7. října 2015. Dne 9. října 2018 byl svými kolegy zvolen předsedou senátu.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Ředitel Irish Centre for European Law, Dublin (Irsko)
  • Bencher of the Honorable Society of King’s Inns, Dublin (Irsko)
Maciej Szpunar
Maciej Szpunar
První generální advokát
Životopis a kariéra

Maciej Szpunar, narozen v roce 1971 v Krakově (Polsko), získal titul magistr v oboru právo na Uniwersytet Śląski (Slezská univerzita, Polsko) (v roce 1995) a na College of Europe v Bruggách (Belgie) (v roce 1996). Na Uniwersytet Śląski v roce 2000 obhájil disertační práci v oboru právo, v roce 2009 se stal docentem právních věd a v roce 2013 byl jmenován profesorem práva. V roce 1998 ho jeho akademické působení přivedlo na Jesus College v Cambridge (Spojené království), kde byl „Visiting Scholar“, a následně v roce 1999 na université de Liège (univerzita v Lutychu, Belgie) a v roce 2003 na Institut universitaire européen de Florence (Evropský univerzitní institut ve Florencii, Itálie).

V roce 2001 se stal advokátem zapsaným u Katovické advokátní komory a toto povolání vykonával do roku 2008. V této době byl rovněž členem výboru pro mezinárodní právo soukromé v rámci komise pro kodifikaci civilního práva na polském Ministerstvu spravedlnosti.

V letech 2008 až 2009 působil ve funkci státního podtajemníka na Úřadu pro evropskou integraci (Polsko) a v letech 2010 až 2013 pracoval na polském Ministerstvu zahraničních věcí. V průběhu těchto tří let zastupoval polskou vládu coby zmocněnec v řadě věcí projednávaných před soudy Evropské unie.

Vzhledem k tomu, že je nakloněn spolupráci v oblasti univerzitního výzkumu, je členem redakčních rad několika právních časopisů a zároveň vydal řadu publikací týkajících se evropského práva a mezinárodního práva soukromého.

Maciej Szpunar byl jmenován generálním advokátem Soudního dvora 23. října 2013 a od 11. října 2018 vykonává funkci prvního generálního advokáta.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen poradního výboru Akademie evropského práva v Trevíru
  • Přidružený člen Mezinárodní akademie pro srovnávací právo
  • Člen Evropské skupiny pro mezinárodní právo soukromé
  • Člen Pracovní skupiny pro platné unijní právo soukromé „Acquis Group“
  • Člen European Law Institute
  • Člen Komise pro právní a ekonomické vědy na polské Akademii věd
  • Člen správní rady Nadačního fondu College of Europe, College of Europe v Natolinu (Polsko)
  • Člen vědeckého poradního výboru pro projekt s názvem „Le droit procédural comparé et la justice“ na Max Planck Institute Luxembourg for International, European and Regulatory Procedural Law; člen Segmentu 15 „Cross-border and the international dimensions“
  • Poradce projektu European Law Institut s názvem „Concept and Role of Courts in Family and Succession Matters“
  • Člen redakčních rad následujících právních časopisů: Europejski Przegląd Sądowy, Kwartalnik Prawa Prywatnego, Nowa Europa – Przegląd Natoliński, University of Warsaw Journal of Comparative Law, Problemy Współczesnego Prawa Międzynarodowego, Europejskiego i Porównawczego, ERA Forum – Journal of the Academy of European Law, The e-Competition Bulletin, Polski Proces Cywilny et Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego – Prace z Prawa Własności Intelektualnej
Čestné tituly a hodnosti
  • Krzyż Kawalerski Orderu Odrodzenia Polski (kříž rytíře Řádu znovuzrozeného Polska)
Thomas von Danwitz
Thomas von Danwitz
Předseda šestého senátu
Životopis a kariéra

Thomas von Danwitz, narozen v roce 1962 v Bedburgu/Erftu (Německo), studoval na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn (Porýnská univerzita Fridricha Viléma v Bonnu, Německo), kde v roce 1986 složil první státní zkoušku v oboru právo, a na Université de Genève (Ženevská univerzita, Švýcarsko). Na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn obhájil disertační práci a v roce 1988 mu byl tamtéž udělen titul doktor práv. Na École nationale d'administration (Národní škola správní, Francie) získal T. von Danwitz v roce 1990 mezinárodní diplom v oboru veřejné správy. V roce 1992 ukončil přípravnou právní praxi v Kolíně nad Rýnem (Německo) složením druhé státní zkoušky v oboru právo. V roce 1996 byl na Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn habilitován a na této univerzitě pracoval jako vědecký pracovník.

Svoji výzkumnou činnost zaměřoval T. von Danwitz především na německé veřejné právo a evropské právo a tyto obory v letech 1996 až 2003 vyučoval jako profesor na Ruhr-Universität Bochum (Rúrská univerzita v Bochumu, Německo), kde v letech 2000 až 2001 zastával funkci děkana právnické fakulty. V letech 2003 až 2006 vyučoval na Universität zu Köln (univerzita v Kolíně nad Rýnem, Německo) a v roce 2006 se stal ředitelem Institutu pro veřejné právo a správní vědu.

V rámci akademické činnosti působil v roce 2000 coby hostující profesor na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University (univerzita Tufts, Spojené státy), v letech 2001 až 2006 na université François Rabelais de Tours (univerzita François Rabelaise v Tours, Francie) a v letech 2005 až 2006 na université de Paris I Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I Panthéon-Sorbonne, Francie). V roce 2005 absolvoval stáž na University of California, Berkeley (Kalifornská univerzita v Berkeley, Spojené státy), v jejímž rámci se věnoval výuce a výzkumu. V roce 2004 se stal členem správní rady Stálé delegace spolku německých právníků (Ständige Deputation des Deutschen Juristentags), kde působil do roku 2014.

Thomas von Danwitz byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2006. Svými kolegy byl zvolen předsedou senátu Soudního dvora a tuto funkci zastával od 9. října 2012 do 8. října 2018.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen vědecké rady Il Diritto dell’Unione Europea
  • Člen Mezinárodní akademie pro srovnávací právo (IACL)
  • Člen ediční rady Deutsches Verwaltungsblatt (DVBl)
  • Člen Kuratorium des Max-Planck Instituts für ausländisches und internationales Strafrecht de Freiburg i. Br.
  • Člen Versammlung der Kuratoren de l’Institut für Europäische Politik (IEP)
Čestné tituly a hodnosti
  • Hodnost rytíře Národního řádu za zásluhy udělovaného Francouzskou republikou (2002)
  • Doktor honoris causa, univerzita François Rabelaise v Tours (2010)
François Biltgen
François Biltgen
Předseda sedmého senátu
Životopis a kariéra

François Biltgen, narozen v roce 1958 v Lucemburku (Lucemburské velkovévodství), získal v roce 1981 titul magistr v oboru právo a v roce 1982 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo Společenství na université de droit, d’économie et de sciences sociales de l’université de Paris II Panthéon-Assas (univerzita práv, ekonomie a sociálních věd, Panthéon-Assas Paříž II, Francie). V tomtéž roce získal diplom na Institut d’études politiques de Paris (Institut politických věd v Paříži, Francie).

V roce 1987 se stal advokátem zapsaným u Advokátní komory Lucemburského velkovévodství a toto povolání vykonával v letech 1987 až 1999. Současně se věnoval i politice – v letech 1983 až 1994 působil jako tajemník parlamentní skupiny Křesťansko-sociální strany v lucemburském Parlamentu a v letech 1987 až 1999 byl členem zastupitelstva města Esch-sur-Alzette (Lucembursko); v letech 1997 až 1999 byl radním tohoto města a na období od roku 1994 do roku 1999 byl jmenován zastupujícím členem lucemburské delegace u Výboru regionů Evropské unie. Jelikož byl v roce 1994 zvolen na pětileté funkční období poslancem lucemburského Parlamentu, aktivně se podílel na legislativní činnosti, a to zejména coby zpravodaj pro řadu legislativních návrhů týkajících se aktů unijního práva.

Po parlamentních volbách v roce 1999 se stal členem lucemburské vlády a řídil několik ministerstev. V letech 1999 až 2004 byl ministrem práce a zaměstnanosti, ministrem pro náboženské otázky, ministrem pro vztahy s Parlamentem a pověřeným ministrem pro komunikace, v letech 2004 až 2009 ministrem práce a zaměstnanosti, ministrem pro náboženské otázky a ministrem kultury, vysokoškolského vzdělávání a výzkumu a v letech 2009 až 2013 ministrem spravedlnosti, ministrem pro veřejnou službu a správní reformu, ministrem vysokoškolského vzdělávání a výzkumu, ministrem pro komunikace a sdělovací prostředky a ministrem pro náboženské otázky.

Úkoly, které plnil v rámci svých ministerských funkcí, se promítly i do jeho působení na mezinárodní úrovni. V roce 2005 předsedal několika složením Rady Evropské unie. V letech 2005 a 2009 vykonával F. Biltgen funkci spolupředsedy ministerské konference pro Boloňský proces a v letech 2012 až 2013 funkci spolupředsedy ministerské konference Evropské kosmické agentury (ESA).

François Biltgen byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2013 a tuto funkci vykonává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen vědecké rady Revue trimestrielle des droits de l'homme (Belgie)
  • Člen Advisory Board katedry programu Jean-Monnet „Eu Values & DIGitalization for our CommunNITY (DIGNITY)“ na Management Center Innsbruck (Rakousko)
  • Zastupující člen etického výboru Conseil d’État de Luxembourg (lucemburská Státní rada) (na období od ledna 2021 do prosince 2023)
Čestné tituly a hodnosti
  • Důstojník Řádu za zásluhy Lucemburska (1999)
  • Velkodůstojník lucemburského Řádu dubové koruny (2004)
  • Velkodůstojník Řádu za občanské a vojenské zásluhy Adolfa Nasavského (2004)
  • Grã-Cruz da Ordem do Infante Dom Henrique (2005)
  • Důstojník velkokříže Řádu finského lva (2009)
  • Nasavský domácí řád zlatého lva (2012)
  • Grosser Tiroler Adler-Orden (2012)
  • Důstojník Řádu za zásluhy Maďarské republiky (2012)
Nuno José Cardoso da Silva Piçarra
Nuno José Cardoso da Silva Piçarra
Předseda osmého senátu
Životopis a kariéra

Nuno Piçarra, narozen v roce 1957 v Sintře (Portugalsko), studoval právo na Universidade de Lisboa (univerzita v Lisabonu, Portugalsko); v roce 1980 získal na této univerzitě diplom a v roce 1986 titul Master v oboru právo. Na Právnické fakultě Universidade Nova de Lisboa (nová univerzita v Lisabonu, Portugalsko) se následně věnoval tvorbě své disertační práce a v roce 2003 tamtéž získal doktorát v oboru právo.

V rámci svého akademického působení byl nejprve v letech 1981 až 1986 asistentem v oboru právo na Právnické fakultě Universidade de Lisboa a poté v letech 1987 až 1996 hostujícím profesorem na institutu pro evropská studia na Universität des Saarlandes (Sárská univerzita). Na Universidade Nova de Lisboa pak v letech 2003 až 2008 zastával funkci odborného asistenta v oboru právo a v letech 2008 až 2018 funkci docenta práva. V letech 2014 až 2018 kromě toho vyučoval coby hostující profesor na Universidad Pontificia Comillas (papežská univerzita v Comillas, Španělsko). Jeho účast na vědeckém výzkumu se odráží v řadě jeho publikací v oblasti ústavního práva a v oblastech unijního práva týkajících se konkrétně prostoru svobody, bezpečnosti a práva, volného pohybu osob a institucionálního práva.

V roce 1986 začal N. Piçarra poprvé pracovat pro Soudní dvůr. Do roku 1987 působil u tohoto orgánu jako právník lingvista a v letech 1987 až 1990 jako právník revizor. V roce 1990 se stal referendářem a nastoupil k Soudu prvního stupně do kabinetu předsedy José Luíse da Cruz Vilaçy, se kterým spolupracoval do roku 1995, a následně do roku 1996 působil v kabinetu soudce Rui Manuela Gens de Moura Ramose.

Na období od roku 1996 do roku 1999 ho vláda země jeho původu jmenovala do funkce národního koordinátora pro záležitosti volného pohybu osob v evropském prostoru na portugalském Ministerstvu zahraničních věcí a také do funkce člena Výboru K4 v rámci Rady a člena Centrální skupiny stálé konzultační struktury schengenských dohod.

Byl jmenován portugalským členem sítě nezávislých odborníků v oblasti volného pohybu pracovníků a koordinace sociálního zabezpečení v Evropské unii, nazvané FreSsco, a členem akademické sítě právních studií o přistěhovalectví a azylu v Evropě, nazvané Odysseus (na období od roku 2004 do roku 2018). V letech 2015 až 2018 rovněž zasedal ve správní radě Agentury Evropské unie pro základní práva ve Vídni (Rakousko).

Nuno Piçarra byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 8. října 2018 a tuto funkci vykonává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Spoluorganizátor a hlavní zpravodaj XXVIII. kongresu FIDE, který proběhl v Estorilu (Portugalsko) ve dnech 23. až 26. května 2018
Zoltán Csehi
Zoltán Csehi
Předseda desátého senátu
Životopis a kariéra

Zoltán Csehi, narozen v roce 1965 v Budapešti (Maďarsko), získal v roce 1990 diplom v oboru právo na Eötvös Loránd Tudományegyetem (univerzita Loránda Eötvöse, Maďarsko) a v roce 1991 titul Master of Laws na Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg (Ruprechto-Karlova univerzita v Heidelbergu, Německo). Na Eötvös Loránd Tudományegyetem absolvoval i doktorandské studium a disertační práci v oboru právo obhájil v roce 2004. V roce 1992 rovněž získal na univerzitě Eötvös Loránd Tudományegyetem diplom v oboru dějiny umění.

Byl advokátem zapsaným u Budapešťské advokátní komory a toto povolání vykonával v Maďarsku v letech 1995 až 2016. Souběžně s činností advokáta působil v letech 2004 až 2016 jako rozhodce Pénz és Tőkepiaci Állandó Választottbíróság (Stálý rozhodčí soud pro finanční a kapitálové trhy, Maďarsko) a ad hoc rozhodce.

Zoltán Csehi se kromě toho věnoval i výuce práva, a to na Eötvös Loránd Tudományegyetem coby docent (v letech 1991 až 2005) a poté profesor (v letech 2005 až 2016). Vyučoval i na Pázmány Péter Katolikus Egyetem (Katolická univerzita Pétera Pázmányho, Maďarsko), kde působil v letech 2007 až 2013 jako vedoucí katedry obchodního práva a od roku 2013 jako profesor. Na této univerzitě byl v letech 2013 až 2016 vedoucím katedry soukromého a obchodního práva, od roku 2017 profesorem zaměřujícím se na výzkum v oblasti soukromého a obchodního práva a od roku 2018 vedoucím katedry občanského práva. Od roku 2013 působí jako hostující profesor na université catholique de Lyon (katolická univerzita v Lyonu, Francie).

Zoltán Csehi byl 13. dubna 2016 jmenován soudcem Tribunálu. Členem tohoto soudu byl pět let a 7. října 2021 byl jmenován soudcem Soudního dvora.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Editor Magyar Kereskedelmi Jogi Évkönyv
  • Spolueditor periodika Polgári Jog
  • Člen správní rady Alapítvány Az Új Polgári Törvénykönyvért
  • Člen Magyar Tudományos Akadémia Köztestülete
  • Člen Gesellschaft für Rechtsvergleichung e.V.
  • Člen Magyar-Német Jogász Egyesület
Octavia Spineanu-Matei
Octavia Spineanu-Matei
Předsedkyně devátého senátu
Životopis a kariéra

Octavia Spineanu-Matei, narozena v roce 1967 ve Vălenii de Munte (Rumunsko), získala v roce 1990 diplom v oboru právo na Universitatea Alexandru Ioan Cuza din Iași (univerzita Alexandru Ioan Cuza, Rumunsko) (diplom s vyznamenáním) a v roce 1999 získala na Academia de Poliție „Alexandru Ioan Cuza“ (Policejní akademie „Alexandru Ioan Cuza“, Rumunsko) doktorát v oboru právo.

Profesní dráhu zahájila v roce 1991 coby soudkyně Judecătoria sectorului 4 București (soud prvního stupně 4. obvodu v Bukurešti, Rumunsko) a tuto funkci vykonávala do roku 1996. V letech 1996 až 1999 byla soudkyní Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko); v letech 1997 až 1999 byla předsedkyní civilního úseku posledně uvedeného soudu. Poté, co v letech 1999 až 2005 působila jako soudkyně Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) a v letech 1999 až 2003 jako předsedkyně jeho civilního úseku, byla jmenována soudkyní Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko), přičemž tuto funkci vykonávala v letech 2006 až 2016.

V letech 2006 až 2016 byla O. Spineanu-Matei jmenována externí členkou velkého odvolacího senátu Evropského patentového úřadu v Mnichově (Německo).

Od roku 1997 se také věnovala vzdělávání rumunských soudců a justičních čekatelů coby lektorka Institutul Național al Magistraturii (Národní justiční akademie, Rumunsko); rovněž byla členkou její vědecké rady a následně v letech 2011 až 2016 její ředitelkou. Kromě toho zasedala ve správní radě Școala Națională de Grefieri (Národní škola pro vyšší soudní úředníky, Rumunsko). V letech 2012 až 2016 byla členkou rady pro doktorandská studia na Universitatea din București (univerzita v Bukurešti, Rumunsko). Je spoluautorkou několika publikací a autorkou řady článků týkajících se práva a pravidelně se účastní národních i mezinárodních konferencí.

Dne 19. září 2016 byla O.Spineanu-Matei jmenována soudkyní Tribunálu. Jeho členkou byla pět let a dne 7. října 2021 byla jmenována soudkyní Soudního dvora.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka výboru externích revizorů právního časopisu EuroQuod, vydávaného Institutul Național al Magistraturii
  • Členka vědecké rady redakce Revista română de dreptul proprietății intelectuale, vydávaného Asociația Științifică de Dreptul Proprietății Intelectuale
  • Členka poradního výboru Akademie evropského práva (ERA)
Čestné tituly a hodnosti
  • Hodnost Rytíř Ordinul Național „Pentru Merit” (Národní řád „za zásluhy“) (udělen prezidentem Rumunska za zásluhy při utváření judikatury a v rámci reformy justice) (2000)
Juliane Kokott
Juliane Kokott
Generální advokátka
Životopis a kariéra

Juliane Kokott, narozena v roce 1957 ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), studovala právo v letech 1976 až 1982 na Universität Bonn (univerzita v Bonnu, Německo) a na université de Genève (Ženevská univerzita, Švýcarsko). Coby držitelka Fulbrightova stipendia následně studovala na American University, Washington DC (Americká univerzita ve Washingtonu DC, Spojené státy) a v roce 1983 tam získala titul LL. M. Po návratu do Evropy pracovala na Universität Heidelberg (univerzita v Heidelbergu, Německo) na své disertační práci a v roce 1985 se stala doktorkou práv. Tento titul jí v roce 1990 udělila i Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy). V roce 1985 nadto získala diplom Mezinárodní akademie pro ústavní právo, která sídlí v Tunisu.

Své akademické působení započala J. Kokott v roce 1991 jako hostující profesorka na University of California, Berkeley (Kalifornská univerzita v Berkeley, Spojené státy). Na akademické půdě se následně pohybovala v Německu, kde byla profesorkou německého a cizího veřejného práva, mezinárodního práva a evropského práva, a to na Universität Augsburg (univerzita v Augsburgu) (v roce 1992), na Universität Heidelberg (v roce 1993) a na Heinrich-Heine-Universität Düsseldorf (univerzita Heinricha Heineho v Düsseldorfu) (v letech 1994 až 1999). V roce 1999 získala post profesorky na Universität St. Gallen (univerzita v Sankt Gallenu, Švýcarsko) a vyučovala tam mezinárodní právo, mezinárodní obchodní právo a evropské právo. V roce 2000 pak vykonávala funkci ředitelky Institutu evropského a mezinárodního obchodního práva na Universität St. Gallen a v letech 2001 až 2003 funkci zástupkyně vedoucího studijního programu specializovaného na obchodní právo na této univerzitě.

Spolupracovala s německou vládou, která ji v roce 1995 jmenovala zastupující soudkyní Mezinárodního smírčího a rozhodčího soudu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). V roce 1996 byla jmenována místopředsedkyní Wissenschaftliche Beirat „Globale Umweltveränderungen“ der Bundesregierung (WBGU) (Poradní výbor federální vlády pro globální změny životního prostředí, Německo).

Juliane Kokott byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora 7. října 2003. V letech 2006 až 2007 vykonávala funkci první generální advokátky.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka řídícího výboru programu Master na právnické fakultě université du Luxembourg (Lucemburská univerzita)
  • Zakladatelka a předsedkyně (spolu s profesorem Pasquale Pistonem, IBDF) pracovní skupiny Association de Droit International (ADI) (Asociace mezinárodního práva) pro mezinárodní daňové právo (fáze 1: práva osoby povinné k dani, fáze 2: nexus a mezinárodní daňový režim; fáze 3: uplatňování mezinárodního daňového práva)
  • Členka poradních výborů Deutsche Steuerjuristische Gesellschaft (Německá společnost pro daňové právo), Berliner Steuergespräche (Berlínské rozpravy o daňových otázkách) a Steuerrechtswissenschaftliche Vereinigung (Asociace pro daňové právo, Heidelberg) (zakládající členka)
  • Členka správní rady Institutu Maxe Plancka pro daňové právo a veřejné finance
  • Účast na mentorském programu „Geh deinen Weg“ v rámci Deutschland Stiftung Integration a na programu Minerva-Femmenet (mentorský program společnosti Maxe Plancka pro mladé vědecké pracovnice)
  • „Ambasadorka Sárska“
Čestné tituly a hodnosti
  • Laureátka Dr. Otto Schmidt-Preis zur Förderung der Europäisierung und Internationalisierung des Rechts (2020)
Marko Ilešič
Marko Ilešič
Soudce
Životopis a kariéra

Marko Ilešič, narozen v roce 1947 v Lublani (Slovinsko), získal v roce 1970 diplom v oboru právo na Právnické fakultě Univerzy v Ljubljani (univerzita v Lublani, Slovinsko); na téže univerzitě pak pokračoval v doktorském studiu a disertaci tam obhájil v roce 1984. Znalosti v oblasti srovnávacího práva si prohloubil v rámci programů specializace organizovaných université de Strasbourg (univerzita ve Štrasburku, Francie) a Universidade de Coimbra (univerzita v Coimbře, Portugalsko), kde získal diplomy v letech 1978 a 1980.

Akademické působení zahájil v roce 1970 coby asistent na Univerze v Ljubljani, kde v letech 1984 až 2004 vyučoval jako profesor občanské právo, obchodní právo a mezinárodní právo soukromé. Kromě toho se podílel na řízení právnické fakulty Univerzy v Ljubljani – v letech 1995 až 2011 tam zastával funkci proděkana a v letech 2001 až 2004 funkci děkana.

Poté, co složil justiční zkoušku, působil M. Ilešič v letech 1975 až 1986 jako soudce a následně předseda senátu u Sodišče združenega dela v Ljubljani (pracovní soud v Lublani, Slovinsko). Je autorem řady publikací; v roce 1993 byl zvolen předsedou Unie sdružení slovinských právníků, přičemž tuto funkci zastával do roku 2005.

Jeho zájem o sportovní právo a především právo fotbalové ho přivedl mimo jiné i k funkci předsedy Sodišče združenega dela za telesno kulturo (Sportovní tribunál Slovinska), kterou vykonával v letech 1978 až 1986, a k funkci soudce odvolacích soudů Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) a Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA). Kromě toho vykonával řídící funkce coby předseda Nogometna zveza Slovenije (Slovinská fotbalová federace) (v letech 1985 až 1989), předseda Jugoslávské fotbalové federace (v letech 1990 až 1991) a člen výkonné rady a poté místopředseda Olympijského výboru Slovinska (v letech 1991 až 2005).

S ohledem na svůj mimořádný zájem o praxi v oblasti obchodního práva předsedal burzovní rozhodčí komoře v Lublani a vykonával funkci rozhodce u Jugoslávské obchodní komory. Následně působil jako rozhodce u Slovinské obchodní komory a Mezinárodní obchodní komory v Paříži.

Marko Ilešič je prvním slovinským soudcem Soudního dvora. Do této funkce byl jmenován 11. května 2004. Svými kolegy byl zvolen do funkce předsedy senátu, kterou vykonával během dvou po sobě následujících funkčních období od 9. října 2012 do 8. října 2018.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen International Law Association
  • Člen Mezinárodního námořního výboru
  • Člen Mezinárodní asociace pro srovnávací právo
  • Člen Spolku bývalých členů Unie evropských fotbalových asociací
Čestné tituly a hodnosti
  • Čestný člen, Društvo za pomorsko pravo Slovenije
  • Ocenění za celoživotní dílo, Zveza društev pravnikov Slovenije
  • Grande Ufficiale dell’ordine del merito della Repubblica Italiana
  • Čestný člen, Nogometna zveza Slovenije
Jean-Claude Bonichot
Jean-Claude Bonichot
Soudce
Životopis a kariéra

Jean-Claude Bonichot, narozen v roce 1955 v Metách (Francie), získal v roce 1976 diplom v oboru právo na université de Metz (univerzita v Metách) a následně v roce 1977 diplom Institut d’études politiques (IEP) de Paris (Institut politických věd v Paříži). Dále studoval na École nationale d’administration (ENA) (Národní škola správní) a studium na této škole ukončil v roce 1982 (Ročník Henri-François d’Aguesseau).

V posledně uvedeném roce nastoupil ke Conseil d’État (Státní rada) na pozici auditeur a do roku 1985 vykonával funkci zpravodaje při oddělení pro sporné věci. Byl jmenován vládním komisařem a tuto funkci vykonával při plénu a dalších soudních kolegiích pro sporné věci v rámci Conseil d’État v letech 1985 až 1987.

Kromě toho mu byly svěřeny některé další funkce mimo oblast soudnictví související s jeho zkušenostmi v rámci správní sporné agendy. V roce 1986 byl jmenován právním poradcem generálního ředitele pro urbanismus a výstavbu na francouzském Ministerstvu pro infrastrukturu. V roce 1987 nastoupil k Soudnímu dvoru Evropských společenství jakožto referendář v kabinetech soudců Yvese Galmota a následně Fernanda Grévisse, se kterým spolupracoval do roku 1991. Po návratu do Francie byl jmenován vedoucím kabinetu ministra práce, zaměstnanosti a odborného vzdělávání a následně vedoucím kabinetu ministra pro veřejnou službu a modernizaci administrativy.

V letech 1992 až 1999 J.-C. Bonichot znovu působil jako vládní komisař u Conseil d’État; v návaznosti na to vykonával funkci přísedícího a v roce 2000 byl jmenován předsedou 6. pododdělení oddělení pro sporné věci v rámci Conseil d’État (pododdělení se v současné době označují jako „senáty“), kde v této funkci zasedal do roku 2006. Zároveň v letech 2001 až 2006 vykonával funkci vedoucího právní mise Conseil d’État u Caisse nationale d’assurance maladie des travailleurs salariés (Národní zaměstnanecká zdravotní pojišťovna).

Jean-Claude Bonichot je autorem řady publikací týkajících se správního práva, unijního práva a evropského práva v oblasti lidských práv. Věnoval se i výuce, přičemž škála jeho akademického působení je velmi pestrá: v letech 1988 až 2000 byl docentem na université de Metz, kde několik let působil coby vedoucí katedry veřejného práva. V roce 1995 rovněž přednášel na Právnické fakultě université de Liège (univerzita v Lutychu, Belgie). V roce 2000 byl jmenován docentem na université de Paris I (Panthéon-Sorbonne) (univerzita Paříž I, Panthéon-Sorbonne) a pracoval tam do konce akademického roku 2007. Na základě tohoto akademického působení se stal v roce 2000 členem komise pro výběr profesorů v oblasti veřejného práva.

Byl rovněž zástupcem generálního tajemníka a následně generálním tajemníkem Institut français des sciences administratives (Francouzský institut pro správní vědy) a členem výkonného výboru Institut international des sciences administratives (Mezinárodní institut pro správní vědy).

Je spoluzakladatelem dvou právních časopisů: Bulletin de jurisprudence de droit de l’urbanisme, kde je předsedou redakční rady, a Bulletin juridique des collectivités locales.

Soudcem Soudního dvora je J.-C. Bonichot od 7. října 2006. Od 7. října 2009 do 9. října 2012 byl předsedou senátu a tuto funkci vykonával znovu od 9. října 2018 do 8. října 2021.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Předseda redakční rady Bulletin de jurisprudence de droit de l’urbanisme
  • Člen Académie du Morvan (Morvanská akademie)
Čestné tituly a hodnosti
  • Důstojník Řádu čestné legie
  • Důstojník Národního řádu za zásluhy
Siniša Rodin
Siniša Rodin
Soudce
Životopis a kariéra

Siniša Rodin, narozen v roce 1963 v Záhřebu (Chorvatsko), získal v roce 1987 diplom v oboru právo na Sveučilište u Zagrebu (univerzita v Záhřebu, Chorvatsko) a v univerzitních studiích pokračoval ve Spojených státech amerických, kde v roce 1992 získal na University of Michigan (univerzita v Michiganu) titul Master of Laws. V Chorvatsku následně studoval na Sveučilište u Zagrebu, kde se v roce 1995 stal doktorem práv. V letech 2001 až 2002 studoval na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy) jako Fulbright Fellow a Visiting Scholar.

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1987 na Sveučilište u Zagrebu coby odborný asistent. Od roku 2003 zastával na této univerzitě post profesora unijního práva a v roce 2006 mu byl tamtéž udělen titul katedry programu Jean Monnet, jehož držitelem ad personam se stal v roce 2011. V roce 2012 se stal hostujícím profesorem na Cornell Law School (právnická fakulta Cornellovy univerzity, Spojené státy). V průběhu svého univerzitního působení vydal S. Rodin řadu publikací, které v Chorvatsku napomáhají šíření vědomostí o unijním právu.

V letech 2006 až 2011 byl S. Rodin členem chorvatské skupiny, která vymezila rámec pro vyjednávání a proces přistoupení Chorvatska k Unii, a v letech 2009 až 2010 byl zároveň členem chorvatské komise pro ústavní reformu a předsedou pracovní skupiny pro přistoupení Chorvatska k Unii.

Coby první chorvatský soudce Soudního dvora vykonává S. Rodin tuto funkci od 4. července 2013.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen poradního výboru World Jurist Association (WJA) (Washington DC, Spojené státy)
  • Člen akademického výboru právnické fakulty Università del Salento (univerzita v Salentu, Itálie)
Manuel Campos Sánchez-Bordona
Manuel Campos Sánchez-Bordona
Generální advokát
Životopis a kariéra

Manuel Campos Sánchez-Bordona, narozen v roce 1950 v Zafře (Španělsko), získal v roce 1972 diplom v oboru právo po ukončení studií na Universidad de Sevilla (univerzita v Seville, Španělsko) a na Universidad de Granada (univerzita v Granadě, Španělsko). Svoji právnickou kariéru započal coby státní zástupce u Audiencia Provincial de Palma de Mallorca (provinciální soud v Palma de Mallorca, Španělsko) a Audiencia Provincial de Sevilla (provinciální soud v Seville, Španělsko); tuto funkci vykonával v letech 1977 až 1982.

Dále působil jako soudce senátu pro správní spory při Tribunal Superior de Justicia de Canarias (Nejvyšší soud Kanárských ostrovů, Španělsko), Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko), Tribunal Superior de Justicia de Andalucía (Nejvyšší soud Andalusie, Španělsko) a Tribunal Superior de Justicia de Cantabria (Nejvyšší soud Kantábrie, Španělsko). V letech 1989 až 1994 zastával v rámci tohoto soudu funkci předsedy senátu pro správní spory.

Poté, co v letech 1995 až 1999 pracoval jako referendář u generálního advokáta Soudního dvora Evropských společenství Dámasa Ruiz-Jarabo Colomera, vykonával v letech 1999 až 2015 funkci soudce senátu pro správní spory při Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko).

Souběžně s těmito funkcemi byl M. Campos Sánchez-Bordona v letech 2006 až 2014 členem správní rady Sdružení státních rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie (ACA-Europe).

Generálním advokátem Soudního dvora byl jmenován 7. října 2015.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen Junta Electoral Central (Španělsko) v letech 2012 až 2015
  • Člen vědecké rady Revista de Derecho Comunitario Europeo
  • Člen vědecké rady Revista General de Derecho Europeo
  • Člen vědecké rady Revista Española de Derecho Europeo
Peter George Xuereb
Peter George Xuereb
Soudce
Životopis a kariéra

Peter George Xuereb, narozen v roce 1954 ve Sliemě (Malta), studoval na Università ta' Malta (Maltská univerzita), kde v roce 1977 získal diplom v oboru právo, který doplnil titulem magistr v tomtéž oboru získaným v roce 1979 na University of London (Londýnská univerzita, Spojené království). V roce 1982 mu University of Cambridge (Cambridgeská univerzita, Spojené království) udělila titul doktor práv.

Svoji profesní dráhu započal P. G. Xuereb jako lektor na Ealing College of Higher Education (Spojené království), kde působil v letech 1982 až 1984, a následně vyučoval v letech 1984 až 1990 na University of Exeter (univerzita v Exeteru, Spojené království) a v letech 1990 až 1993 na University of London, Queen Mary a Westfield College. Poté, co byl jmenován profesorem, vyučoval v letech 1993 až 2016 právo na Università ta' Malta, kde rovněž působil jako vedoucí katedry evropského práva a srovnávacího práva. Zároveň byl předsedou Evropského dokumentačního a výzkumného střediska této univerzity. Výkon těchto funkcí mu umožnil vydat řadu publikací v různých oblastech.

Od roku 1979 vystupoval před nejvyššími soudy Malty jako advokát; své akademické působení doplňoval v letech 1993 až 2016 praxí právního poradce v soukromém sektoru. V této době P. G. Xuereb rovněž působil jako poradce maltského Parlamentu. V letech 1995 až 2016 přispíval k rozšiřování vědomostí o unijním právu coby předseda Maltské asociace pro evropské právo.

Dne 8. června 2016 byl P. G. Xuereb jmenován soudcem Tribunálu Evropské unie. Od 8. října 2018 je soudcem Soudního dvora.

Lucia Serena Rossi
Lucia Serena Rossi
Soudkyně
Životopis a kariéra

Lucia Serena Rossi, narozena v roce 1958 v Boloni (Itálie), studovala na Università di Bologna (univerzita v Boloni, Itálie), kde v roce 1982 získala diplom v oboru právo a v roce 1989 doktorát v oboru evropské právo.

Souběžně s tvorbou své disertační práce působila v letech 1982 až 1987 jako výzkumná pracovnice v oblasti práva v jednom z italských výzkumných institutů. V roce 1985 se v Itálii stala advokátkou.

V letech 1991 až 1994 zastávala L. S. Rossi post odborné asistentky v oboru mezinárodního práva na Università degli Studi di Urbino (univerzita v Urbinu, Itálie) a v letech 1994 až 1997 post docentky mezinárodního práva. V letech 1997 až 2000 vyučovala na Università di Bologna jako docentka mezinárodní a evropské právo. Byla jmenována profesorkou práva Evropské unie a od roku 2000 na Università di Bologna v tomto oboru přednášela, přičemž na této univerzitě vyučovala i mezinárodní právo veřejné a mezinárodní právo soukromé.

Podílela se na výuce unijního práva i na několika dalších univerzitách: byla hostující profesorkou na université Robert-Schuman à Strasbourg (univerzita Roberta Schumana ve Štrasburku) (Francie) (v letech 2000 až 2008), na université Nice Sophia-Antipolis (univerzita Sophia-Antipolis v Nice, Francie) (v roce 2004), na université Paris 1 Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž 1 Panthéon-Sorbonne, Francie) (v roce 2008), na Boston University (univerzita v Bostonu, Spojené státy) (v roce 2014) a na King's College London (Spojené království) (v letech 2005 až 2015). Coby hostující lektorka působila v roce 2004 i na Tōkyō daigaku (univerzita v Tokiu, Japonsko) a na Universiteit Gent (univerzita v Gentu, Belgie), v letech 2002 a 2009 pak na University of Denver (univerzita v Denveru, Spojené státy). Je také autorkou řady publikací.

V letech 1998 až 2018 L. S. Rossi kromě toho zastávala post ředitelky Mezinárodního výzkumného centra pro evropské právo na Università di Bologna. Poté, co v letech 2009 až 2010 vykonávala funkci místopředsedkyně italské společnosti mezinárodního práva a práva Evropské unie, byla v letech 2011 až 2013 členkou smíšeného řídícího výboru Čínsko-evropské právnické školy Zhōngguó Zhèngfǎ Dàxué (čínská univerzita politologie a práva, Čína). V letech 2014 až 2018 byla členkou řídícího výboru Akademie evropského práva (ERA), kde zastupovala italskou vládu, která ji na období 2014 až 2017 jmenovala právní poradkyní na Oddělení pro evropské politiky v rámci italského Úřadu předsedy vlády.

L. S. Rossi je autorkou a spoluautorkou řady právnických publikací a od roku 2019 je také lektorkou na Collège d'Europe (College of Europe) v Bruggách (Belgie) a na Université du Luxembourg (Lucemburská univerzita).

Soudkyní Soudního dvora byla L. S. Rossi jmenována dne 8. října 2018 a tuto funkci zastává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka Società Italiana di Diritto Internazionale e Diritto dell'Unione Europea (SIDI), Associazione Italiana degli Studiosi di Diritto dell’Unione Europea (AISDUE), European Law Institute (ELI), Institut des Affaires Internationales (IAI), European Union Study Association (EUSA) a Vědecké akademie univerzity v Boloni
  • Členka poradního výboru (advisory board) centra pro evropské právo na právnické fakultě King's College London
  • Členka vědecké, správní nebo redakční rady „Il Foro Italiano”, „Il Diritto dell'Unione europea“, „Studi sull'Integrazione europea“, „Diritto comunitario e degli scambi internazionali“, „Freedom Security and Justice: European Legal Studies“, „Papers di diritto europeo“, „La Cittadinanza europea online“, „Bologna Law Review“ a „European Foreign Affairs Review“ (2018-2021)
Čestné tituly a hodnosti
  • Ad personam katedra programu Jean Monnet – titul udělený Evropskou komisí (2010–2017)
Irmantas Jarukaitis
Irmantas Jarukaitis
Soudce
Životopis a kariéra

Irmantas Jarukaitis, narozen v roce 1973 v Prienai (Litva), získal diplom v oboru právo v roce 1997 a doktorát v roce 2008 na Vilniaus universitetas (univerzita ve Vilniusu, Litva). V rámci této univerzity vykonával pedagogickou činnost – v letech 1999 až 2018 tam vyučoval coby odborný asistent a následně jako docent. Rovněž působil v oblasti právního výzkumu, o čemž svědčí řada jeho publikací týkajících se evropského práva a ústavního práva. Souběžně s univerzitní činností se aktivně podílel na zřízení Litevské asociace pro evropské právo, jejímž byl spoluzakladatelem.

V roce 1997 začal pracovat ve službách své rodné země a nastoupil na odbor evropského práva litevského Ministerstva spravedlnosti: zastával tam pozici vrchního odborníka, dále v letech 2002 až 2003 pozici vedoucího oddělení a v letech 2004 až 2010 pozici zástupce generálního ředitele. V letech 2010 až 2018 vykonával funkci soudce Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) a v letech 2012 až 2017 byl jeho místopředsedou. V letech 2015 až 2017 zastupoval ve funkci předsedu tohoto soudu a zároveň zasedal v Teisėjų taryba (Rada pro soudnictví, Litva).

Soudcem Soudního dvora je I. Jarukaitis od 8. října 2018.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen Lietuvos Europos teisės asociacija
  • Člen Sdružení soudců pro evropské právo v oblasti hospodářské soutěže
Priit Pikamäe
Priit Pikamäe
Generální advokát
Životopis a kariéra

Priit Pikamäe, narozen v roce 1973 v Talinu (Estonsko), získal v roce 1997 diplom v oboru právo na Tartu Ülikool (univerzita v Tartu, Estonsko) a ve studiích práva pokračoval na univerzitě v Poitiers (Francie). V roce 2006 se stal na Tartu Ülikool doktorem práv.

První profesní zkušenost získal v letech 1995 až 1996 coby ředitel 7. oddělení konzulárního odboru estonského Ministerstva zahraničních věcí. Následně byl jmenován ředitelem odboru trestního práva na estonském Ministerstvu spravedlnosti; tuto funkci zastával v letech 1996 až 2001.

Zkušenosti z praxe zužitkoval v prostředí justice a získal na jejich základě post soudce u Harju Maakohtu Tallinna kohtumaja (soud prvního stupně v Talinu, Estonsko), který zastával v letech 2001 až 2002, post soudce u Tallinna Ringkonnakohtus (odvolací soud v Talinu, Estonsko), který zastával v letech 2002 až 2006, a post soudce u Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko), který zastával v letech 2006 až 2009. V letech 2010 až 2013 vykonával u posledně uvedeného soudu funkci předsedy trestního senátu. Na období od roku 2013 do roku 2019 jej estonský parlament jmenoval předsedou Riigikohus. Kromě toho byl v letech 2010 až 2016 jmenován ad hoc soudcem Evropského soudu pro lidská práva (Štrasburk, Francie).

Souběžně se soudcovskou činností zastával v letech 2013 až 2019 funkci předsedy Kohtute Haldamise Nõukoda (Rada pro správu soudů prvního stupně a odvolacích soudů, Estonsko) a v letech 2017 až 2019 funkci předsedy Sítě předsedů nejvyšších soudů Evropské unie.

V letech 2012 až 2017 vyučoval právo coby hostující profesor na Tartu Ülikool. Především během tohoto působení zveřejnil řadu článků týkajících se výzkumu v oblasti trestního práva.

Generálním advokátem Soudního dvora byl Priit Pikamäe jmenován dne 6. února 2019 a tuto funkci zastává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen akademické rady právnické fakulty Tartu Ülikool
  • Zakládající člen Estonského sdružení pro ochranu finančních zájmů Evropské unie
  • Člen Estonské akademické asociace práva
Čestné tituly a hodnosti
  • Riigivapi III klassi teenetemärk (2019)
Andreas Kumin
Andreas Kumin
Soudce
Životopis a kariéra

Andreas Kumin, narozen v roce 1965 ve Štýrském Hradci (Rakousko), studoval právo na Karl-Franzens-Universität Graz (univerzita ve Štýrském Hradci, Rakousko), kde v roce 1987 získal v tomto oboru diplom a v roce 1990 se tamtéž stal doktorem práv. V roce 1988 mu byl na téže univerzitě udělen diplom bakaláře v oboru překladatelství. V rámci programu pro vzdělávání úředníků, který absolvoval, pokračoval v roce 1991 ve studiích ve Francii, a to na École nationale d’administration (Národní škola správní, ENA, Francie), kde získal v roce 1992 diplom z „cycle international long d’administration publique“ (delší mezinárodní studijní program pro veřejnou správu).

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1990 coby úředník na rakouském Ministerstvu zahraničních věcí, kde pracoval do roku 1994 nejprve na jeho právním oddělení a poté na generálním ředitelství pro politiku hospodářské a evropské integrace. V letech 1994 až 2000 působil jako poradce Stálé mise Rakouska při Úřadovně Organizace spojených národů a ostatních mezinárodních organizacích v Ženevě (Švýcarsko). V letech 2000 až 2019 nadále pracoval u rakouského Ministerstva zahraničních věcí, nejprve jako vedoucí oddělení pro „právní otázky prvního pilíře Evropské unie“ a poté v letech 2005 až 2019 jako vedoucí odboru evropského práva.

Od roku 2007 působil i v akademické oblasti, a to jako lektor Institutu evropského a mezinárodního práva na Leopold-Franzens-Universität Innsbruck (univerzita v Innsbrucku, Rakousko), v letech 2012 až 2018 především jako přednášející na Diplomatische Akademie Wien (vysoká škola mezinárodních studií ve Vídni, Rakousko) a od roku 2014 jako spoluvedoucí několika kurzů na Wirtschaftsuniversität Wien (ekonomická univerzita ve Vídni, Rakousko); tuto činnost přitom podtrhuje řada jeho publikací v oblasti unijního práva. V letech 2014 až 2019 působil jako profesor Institutu pro evropské právo na Karl-Franzens-Universität Graz, kde i nadále vyučuje jako čestný profesor, kterým byl jmenován v roce 2020.

Andreas Kumin byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 20. března 2019 a tuto funkci zastává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Pravidelná účast na zasedáních „Beirat für Europarecht“ (neformální poradní výbor pro evropské právo) na pozvání rakouského Ministerstva zahraničních věcí
Čestné tituly a hodnosti
  • Čestný profesor evropského práva na Karl-Franzens-Universität Graz (2020)
Niilo Jääskinen
Niilo Jääskinen
Soudce
Životopis a kariéra

Niilo Jääskinen, narozen v roce 1958 v Mikkeli (Finsko), získal na Helsingin yliopisto (univerzita v Helsinkách, Finsko) v roce 1980 diplom v oboru právo a v roce 1982 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo. V roce 2008 obhájil na této univerzitě disertační práci v oboru právo. Velice brzy se projevil jeho zájem o pedagogickou činnost a již v roce 1980 se na Helsingin yliopisto stal lektorem práva; tuto práci vykonával do roku 1986.

V roce 1983 působil po dobu jednoho roku coby referendář a dočasně přidělený soudce u Rovaniemen kihlakunnanoikeus (soud prvního stupně v Rovaniemi, Finsko). Poté, co v letech 1987 až 1989 zastával pozici právního poradce na finském Ministerstvu spravedlnosti, byl jmenován vedoucím oddělení pro evropské právo, které řídil v letech 1990 až 1995. Současně byl v letech 1989 až 1990 právním poradcem na finském Ministerstvu zahraničních věcí. Jakožto osoba odpovědná za právní a institucionální záležitosti se účastnil jednání o přistoupení Finska k Evropské unii a následně v letech 1995 až 2000 zastával pozice poradce a tajemníka pro evropské záležitosti Velkého výboru finského parlamentu.

V rámci služby pro finskou justici vykonával N. Jääskinen v letech 2000 až 2002 funkci dočasně přiděleného soudce Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) a v letech 2003 až 2009 působil u tohoto soudu jako soudce.

Dne 7. října 2009 se stal generálním advokátem Soudního dvora; tuto funkci vykonával do 7. října 2015. Po návratu do své rodné země znovu působil v letech 2015 až 2019 coby soudce Korkein hallinto-oikeus a v letech 2018 až 2019 vykonával funkci místopředsedy tohoto soudu.

Niilo Jääskinen byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2019 a tuto funkci vykonává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen poradního výboru právnické fakulty Helsingin yliopisto
Čestné tituly a hodnosti
  • Rytíř 1. třídy Řádu finského lva (1994)
  • Kříž důstojníka finského Řádu bílé růže (2008)
  • Medaile za zásluhy za třicet let služby státu (2018)
  • Kříž důstojníka I. třídy finského Řádu bílé růže (2019)
Nils Wahl
Nils Wahl
Soudce
Životopis a kariéra

Nils Wahl, narozen v roce 1961 ve Stockholmu (Švédsko), získal na Stockholms Universitet (univerzita ve Stockholmu, Švédsko) v roce 1987 titul Juris kandidat (LL. M.) a v roce 1995 doktorát v oboru právo. Následně působil především v akademické oblasti – stal se docentem, držitelem katedry programu Jean-Monnet v evropském právu a v roce 2001 profesorem evropského práva na Stockholms Universitet.

V letech 1993 až 2004 vykonával N. Wahl funkci generálního ředitele nadace činné v oblasti vzdělávání. V letech 2001 až 2006 kromě toho předsedal švédskému sdružení Nätverket för europarättslig forskning (Síť pro výzkum v oblasti práva Společenství) a stal se členem Rådet för konkurrensfrågor (Rada pro právo hospodářské soutěže, Švédsko).

V roce 2006 byl N. Wahl jmenován soudcem Tribunálu Evropské unie. Jeho členem byl do roku 2012 a následně působil po dobu sedmi let u Soudního dvora jako generální advokát. Od roku 2019 je soudcem Soudního dvora.

Jean Richard de la Tour
Jean Richard de la Tour
Generální advokát
Životopis a kariéra

Jean Richard de la Tour, narozen v roce 1959 v Le Dorat (Francie), získal v roce 1982 titul magistr v oboru právo na université Paris II (univerzita Paříž II, Francie) a v letech 1984 až 1986 absolvoval justiční vzdělání na École nationale de la magistrature (Národní justiční akademie, Bordeaux, Francie).

Jeho profesní dráha začala v roce 1986, kdy byl jmenován soudcem tribunal d’instance de Limoges (prvoinstanční soud v Limoges, Francie), kde působil do roku 1988, a následně v letech 1988 až 1996 pracoval jako úředník ústředního správního orgánu francouzského Ministerstva spravedlnosti na Ředitelství pro civilní záležitosti (Direction des affaires civiles et du Sceau). V letech 1996 až 2004 byl dočasně přidělen k výkonu soudcovské funkce (conseiller référendaire) u Cour de cassation (Kasační soud, Paříž, Francie).

Jean Richard de la Tour následně část své profesní dráhy zasvětil Soudnímu dvoru Evropských společenství, kde v letech 2004 až 2006 pracoval jako korektor rozsudků. V letech 2006 až 2012 byl na Soudním dvoře referendářem u soudkyně Pernilly Lindh a poté u soudce Carla Gustava Fernlunda.

V roce 2012 se vrátil do země svého původu, jelikož byl jmenován generálním advokátem u sociálněprávního senátu Cour de cassation. Tuto funkci vykonával společně s funkcí referenta u vrchního státního zástupce u Cour de cassation do roku 2017. Poté byl jmenován prvním generálním advokátem u obchodního, finančního a hospodářského senátu Cour de cassation; tuto funkci zastával v letech 2017 až 2020.

Vedle své soudní funkce byl v letech 1998 až 2002 členem komise Cour de cassation pro posudky a studie a v letech 1999 až 2004 byl členem komise Cour de cassation pro obnovu řízení o trestním odsouzení. V letech 2016 až 2020 byl předsedou správní rady Institut national des formations notariales (Národní institut pro vzdělávání notářů, Francie).

Generálním advokátem Soudního dvora je Jean Richard de la Tour od 23. března 2020.

Čestné tituly a hodnosti
  • Hodnost rytíře Řádu čestné legie (2016)
Athanasios Rantos
Athanasios Rantos
Generální advokát
Životopis a kariéra

Athanasios Rantos, narozen v roce 1953 v Athénách (Řecko), získal v roce 1976 diplom v oboru právo na Panepistimio Athinon (Athénská univerzita, Řecko) a svá studia doplnil v roce 1990 titulem magistr se specializací na evropské právo, který získal na Université libre de Bruxelles (Svobodná univerzita v Bruselu, Belgie). V roce 1992 se stal „Fellow“ na Mezinárodním institutu lidských práv [Ženeva (Švýcarsko) a Štrasburk (Francie)].

V roce 1978 vykonával po dobu jednoho roku povolání advokáta zapsaného u Athénské advokátní komory a následně nastoupil k Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada, Řecko) – v letech 1979 až 2000 u tohoto orgánu postupně zastával funkci auditora, odborného referenta a poradce a stal se jeho místopředsedou a poté předsedou. V letech 2000 až 2020 byl členem Anotato Eidiko Dikastirio (Zvláštní nejvyšší soud, Řecko) a v letech 2011 až 2020 byl předsedou Eidiko Dikastirio Agogon Kakodikias (Zvláštní soud příslušný ve věcech odpovědnosti soudců, Řecko). V letech 1996 až 2020 byl členem a následně předsedou Anotato Symvoulio Dioikitikis Dikaiosynis (Nejvyšší soudcovská rada pro správní soudy, Řecko). V letech 2011 až 2020 kromě toho zastával funkci předsedy Peitharchiko Symvoulio Melon Didaktikou Ereunitikou Prosopikou ton Anotaton Ekpaideutikon Idrymaton (Disciplinární rada pro vyučující vysokoškolských institucí, Řecko).

V rámci svých soudních funkcí vykonával A. Rantos řadu úloh coby předseda několika legislativních výborů. Byl členem Κentriki Nomoparaskeuastiki Epitropi (Ústřední legislativní rada, Řecko). Jeho zájem o pedagogickou činnost jej kromě toho přivedl k výuce evropského práva a správního práva na Ethniki Scholi Dimosias Dioikisis (Národní škola správní, Řecko), kde působil v letech 1990 až 1994, a rovněž na Ethniki Scholi Dikastikon Leitourgon (Národní justiční akademie, Řecko), kde vyučoval v letech 1995 až 2016. Jeho úvahy nad nejrůznějšími právními tématy vyústily v řadu vědeckých prací, z nichž většina byla publikována.

Athanasios Rantos byl jmenován generálním advokátem Soudního dvora 10. září 2020; tuto funkci zastává dosud.

Ineta Ziemele
Ineta Ziemele
Soudkyně
Životopis a kariéra

Ineta Ziemele, narozena v roce 1970 v Jelgavě (Lotyšsko), získala v roce 1993 diplom v oboru právo na Latvijas Universitāte (Lotyšská univerzita), který v tomtéž roce doplnila studiem amerického právního systému, práva a politiky Evropských společenství a politologie na Aarhus Universitet (Aarhuská univerzita, Dánsko). V roce 1994 dále získala magisterský titul v oboru mezinárodní právo na Lunds Universitet (univerzita v Lundu, Švédsko) a absolvovala Cambridge University (Cambridgeská univerzita, Spojené království), kde v roce 1999 obhájila disertační práci v oboru právo.

Svoji profesní dráhu započala v letech 1990 až 1992 coby asistentka poslance lotyšského parlamentu a následně v letech 1992 až 1995 pracovala jako konzultantka výboru pro zahraniční věci lotyšského parlamentu. V roce 1995 byla jmenována poradkyní lotyšského předsedy vlády. V letech 1999 až 2001 vykonávala funkci poradkyně generálního ředitelství pro lidská práva Rady Evropy ve Štrasburku (Francie).

Ineta Ziemele se kromě toho od roku 1993 věnovala i výuce, a to coby odborná asistentka na katedře teorie práva a politologie a na katedře mezinárodního práva a mořského práva na Latvijas Universitāte. Do roku 1999 působila na této univerzitě jako lektorka mezinárodního práva a evropského práva; rovněž tam založila Institut pro lidská práva, jehož vedoucí byla do roku 1999. Kromě toho byla profesorkou „Söderberg“ a poté hostující profesorkou na Rīgas Juridiskā augstskola (Vysoká škola práva v Rize, Lotyšsko), kde od roku 2001 působila jako profesorka mezinárodního práva a lidských práv. V letech 2001 až 2005 vyučovala jako hostující profesorka i na Institutu Raoula Wallenberga na Lunds universitet.

Soudcovskou dráhu započala I. Ziemele v roce 2005, kdy byla jmenována soudkyní Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku; tuto funkci přitom vykonávala do roku 2014 jako předsedkyně senátu. V roce 2015 byla jmenována soudkyní Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko) a v letech 2017 až 2020 byla jeho předsedkyní.

Od roku 2017 je dopisující členkou Lotyšské akademie věd, s níž spolupracuje prostřednictvím svého výzkumu v oblasti práva, na jehož základě vydává řadu publikací.

Ineta Ziemele byla jmenována soudkyní Soudního dvora 6. října 2020; tuto funkci zastává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Dopisující členka Lotyšské akademie věd
  • Šéfredaktorka „Baltic Yearbook of International Law“
Čestné tituly a hodnosti
  • Vyznamenání Triju Zvaigžņu ordenis (třída IV) (Lotyšsko) (2014)
  • Cena vlády (Lotyšsko) za významný přínos pro rozvoj lotyšského justičního systému a upevňování demokracie a právního státu a za výsledky dosažené v oblasti právní vědy (2016)
  • Čestná insignie justičního systému 1. stupně (Lotyšsko) (2018)
  • Čestný diplom udělený regionem Jelgava (Lotyšsko) (2018)
Jan Passer
Jan Passer
Soudce
Životopis a kariéra

Jan Passer, narozen v roce 1974 v Praze (Československo), studoval na Karlově univerzitě (Česká republika), kde získal diplom v oboru právo a právní věda, který v roce 2000 doplnil o titul Master of Laws na Stockholms universitet (univerzita ve Stockholmu, Švédsko). V roce 2007 obhájil na Karlově univerzitě disertační práci v témže oboru.

Od roku 1997 působil ve své rodné zemi v oblasti soudnictví – nejprve byl do roku 2001 justičním čekatelem u Městského soudu v Praze (Česká republika) a následně v letech 2001 až 2005 soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2 (Česká republika). V letech 2005 až 2016 byl soudcem Nejvyššího správního soudu (Česká republika).

Bohaté praktické zkušenosti přivedly J. Passera i k pedagogické činnosti – působil jako lektor unijního práva mimo jiné i na Karlově univerzitě (v letech 2001 až 2003), na Masarykově univerzitě (Česká republika) (v letech 2006 až 2016) a na Univerzitě Palackého v Olomouci (Česká republika) (v letech 2014 až 2016). Díky této odbornosti vyučoval právo i na Justiční akademii České republiky, a to v letech 2001 až 2016.

Jan Passer byl dne 19. září 2016 jmenován soudcem Tribunálu Evropské unie. Byl jeho členem čtyři roky a poté byl dne 6. října 2020 jmenován soudcem Soudního dvora; tuto funkci vykonává dosud.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Zakládající člen České společnosti pro evropské a srovnávací právo
Dimitrios Gratsias
Dimitrios Gratsias
Soudce
Životopis a kariéra

Dimitrios Gratsias, narozen v roce 1957 v Athénách (Řecko), získal v roce 1980 titul magistr práv na Ethniko kai Kapodistriako Panepistimio Athinon (státní a kapodistriánská univerzita v Athénách, Řecko) a v roce 1981 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru veřejné právo na université de Paris I, Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I, Panthéon-Sorbonne, Francie). V následujícím roce mu Centre universitaire d'études communautaires et européennes (Université Paris I) (Univerzitní středisko pro komunitární a evropská studia, Univerzita Paříž I, Francie) udělilo certifikát o studiu práva Společenství.

Dimitrios Gratsias zahájil svoji profesní dráhu v roce 1985 na Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada, Řecko), kde do roku 1992 vykonával funkci referenta. V roce 1992 byl jmenován odborným referentem a v roce 2005 členem Státní rady. Zároveň s těmito funkcemi byl na období dvou let (1998, 1999) jmenován mimořádným členem Anotato Eidiko Dikastirio (Zvláštní nejvyšší soud, Řecko) a v roce 2006 zasedal v Eidiko Dikastirio Agogon Kakodikias (Zvláštní soud příslušný ve věcech odpovědnosti soudců, Řecko). V roce 2008 zasedal coby člen v Anotato Dikastiko Symvoulio Dioikitikis Dikaiosinis (Nejvyšší soudcovská rada pro správní soudnictví, Řecko). Během soudního roku 2009–2010 vykonával funkci inspektora správních soudů.

V letech 1994 až 1996 pracoval D. Gratsias jako referendář v kabinetu generálního advokáta Georga Cosmase.

Od 25. října 2010 do 6. října 2021 byl D. Gratsias soudcem Tribunálu, kde v rámci dvou po sobě následujících funkčních období, a to od 18. září 2013 do 30. září 2019, vykonával funkci předsedy senátu. Od 7. října 2021 je soudcem Soudního dvora.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen Elliniki Enosi Evropaikou Dikaiou
Maria Lourdes Arastey Sahún
Maria Lourdes Arastey Sahún
Soudkyně
Životopis a kariéra

Maria Lourdes Arastey Sahún, narozena v roce 1959 v Tarragoně (Španělsko), studovala na Universitat de Barcelona (univerzita v Barceloně, Španělsko), kde v roce 1983 získala diplom v oboru právo, a v letech 1984 až 1985 absolvovala odbornou justiční přípravu na Escuela Judicial (Národní justiční akademie, Španělsko).

Byla jmenována soudkyní Juzgado de Distrito de Sant Feliu de Llobregat (obvodní soud v Sant Feliu de Llobregat, Španělsko) a Juzgado de Distrito de Barcelona (obvodní soud v Barceloně, Španělsko), přičemž tyto funkce vykonávala v letech 1985 až 1989. V roce 1989 byla na období jednoho roku přidělena k Juzgado de lo Social nº 7 de Barcelona (soud pro pracovněprávní věci a věci sociálního zabezpečení č. 7 v Barceloně, Španělsko) a následně působila v senátu pro sociálněprávní věci na Tribunal Superior de Justicia de Cataluña (Nejvyšší soud Katalánska, Španělsko), jehož členkou byla do roku 2009. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). V letech 2013 až 2021 byla rovněž soudkyní Správního tribunálu Severoatlantické aliance (NATO) (Brusel, Belgie).

Maria Lourdes Arastey Sahún se souběžně se soudcovskou činností věnovala i výuce. V letech 1998 až 2008 působila jako docentka pracovního práva a práva sociálního zabezpečení na Universitat de Barcelona. Rovněž pracovala jako lektorka v národních střediscích pro justiční vzdělávání, a to zejména ve Španělsku (pravidelně), v Bulharsku (v roce 2008) a v Rumunsku (v roce 2008), jakož i na Škole Juana Carlose I pro Střední Ameriku a Karibik (v roce 2006). Maria Lourdes Arastey Sahún vystupovala na konferencích a na řadě univerzit se podílela na různých seminářích. Zasedá i v několika orgánech působících zejména v oblastech unijního práva, vzdělávání a ověřování kvalifikace soudců a alternativních způsobů řešení sporů.

Maria Lourdes Arastey Sahún byla jmenována soudkyní Soudního dvora 7. října 2021.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka Groupement Européen de Magistrats pour la Médiation (GEMME) (Evropské seskupení soudců pro mediaci), bývalá předsedkyně jeho Španělské sekce a bývalá místopředsedkyně jeho Evropského výkonného výboru
  • Členka poradního výboru Francouzsko-španělského spolku přátel „MUJERES AVENIR“
  • Členka správní rady Asociación Española para el Estudio del Derecho Europeo (AEDEUR)
  • Členka Asociación Española de Salud y Seguridad Social (AESSS)
  • Členka Institutu evropského práva (ELI) – účastnila se vědeckých výborů na výročních zasedáních týkajících se evropské judikatury v rámci „Spanish Hub“ (2018, 2019, 2020 a 2021)
  • Členka spolku Women in a Legal World
  • Členka vědeckého výboru Femeris Journal of Gender Studies (Universidad Carlos III de Madrid)
  • Členka redakční rady Revista Foro de Seguridad Social
  • Členka poradního výboru časopisu Derecho Social y Empresa
Anthony Michael Collins
Anthony Michael Collins
Generální advokát
Životopis a kariéra

Anthony Michael Collins, narozen v roce 1960 v New Havenu (Spojené státy), získal v roce 1984 diplom v oboru právní vědy na Trinity College Dublin (Irsko) a v roce 1986 získal diplom Barrister-at-law na Honourable Society of King’s Inns (Dublin).

Jeho profesní dráha se předně odvíjela v rámci Irské advokátní komory – v letech 1986 až 1990 a v letech 1997 až 2003 působil jako Barrister-at-law a v letech 2003 až 2013 jako Senior Counsel. V letech 1990 až 1997 své působení coby Barrister-at-law dočasně přerušil a nastoupil k Soudnímu dvoru Evropských společenství jako referendář u soudců Thomase Francis O’Higginse (v letech 1990 až 1991) a Johna L. Murrayho (v letech 1991 až 1997). Byl jmenován členem stálého zastoupení Rady evropských advokátních komor (CCBE) u Soudního dvora a Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu (ESVO), a to na období od roku 2006 do roku 2013. Od roku 2015 kromě toho působil jako docent unijního práva na University College Cork (univerzita v Corku, Irsko). Je autorem řady publikací týkajících se irského správního práva a unijního práva.

Anthony Michael Collins byl 16. září 2013 jmenován soudcem Tribunálu a od 21. září 2016 do 7. října 2021 vykonával během dvou funkčních období funkci předsedy senátu.

Od 7. října 2021 je generálním advokátem Soudního dvora.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Předseda Irish Centre for European Law
  • Bencher v rámci Honourable Society of King’s Inns
Miroslav Gavalec
Miroslav Gavalec
Soudce
Životopis a kariéra

Miroslav Gavalec, narozen v roce 1961 ve Zlíně (Československo), nejprve získal diplom strojního inženýra v oborech tepelné stroje a jaderná zařízení na Českém vysokém učení technickém v Praze (Československo) a v letech 1986 až 1991 vykonával různé funkce v jaderném sektoru.

Jeho zájem o sociální vědy ho v letech 1990 až 1995 přivedl ke studiu práva na Univerzitě Komenského v Bratislavě (Slovensko), kde v tomto oboru získal v roce 1995 titul magistr a poté v roce 2010 titul doktor práv (PhD.).

V roce 2001 byl jmenován soudcem pro obchodněprávní a rodinné věci a soudcem pro správní spory na Okresnom súdě v Bratislavě III (okresní soud v Bratislavě III, Slovensko). Členem tohoto soudu byl do roku 2005, kdy nastoupil k Najvyššímu súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky), kde nejprve zasedal jako soudce správního kolegia a od roku 2009 jako předseda prvního senátu správního kolegia.

Souběžně se svou soudcovskou kariérou se M. Gavalec věnoval i pedagogické činnosti. V letech 2005 až 2011 vyučoval na Ústavu ekonomiky a managementu na Paneurópské vysoké škole (Panevropská vysoká škola, Slovensko). V letech 2006 až 2014 vyučoval i na Ústavu správního práva a Ústavu soukromého práva na Paneurópské vysoké škole.

Miroslav Gavalec byl kromě toho v letech 2005 až 2020 členem Fóra soudců Evropské unie pro životní prostředí a v letech 2006 až 2015 byl členem Asociace evropských soudců správních soudů.

Soudcem Soudního dvora byl M. Gavalec jmenován 7. října 2021.

Nicholas Emiliou
Nicholas Emiliou
Generální advokát
Životopis a kariéra

Nicholas Emiliou, narozen ve Famagustě (Kypr), studoval na Ethniko kai Kapodistriako Panepistimio Athinon  (státní a kapodistriánská univerzita v Athénách, Řecko), kde v roce 1986 získal diplom v oboru právo. Ve studiích pokračoval na London School of Economics and Political Science (Londýnská škola ekonomie a politických věd, Spojené království), kde v roce 1987 získal titul Master v oboru evropské právo. V roce 1991 se stal na University College London (Londýnská University College, Spojené království) doktorem práv.

Na této univerzitě zahájil svoji akademickou dráhu – v letech 1988 až 1991 zde působil coby pomocný výzkumný pracovník. Poté vyučoval evropské právo na University of Southampton (univerzita v Southamptonu, Spojené království) (v letech 1991 až 1993) a na Queen Mary and Westfield College, University of London (Queen Mary and Westfield College, univerzita v Londýně, Spojené království) (v letech 1993 až 1994). V letech 1995 až 1997 byl držitelem titulu katedra Jeana Monneta v oblasti evropské integrace na University of Durham (univerzita v Durhamu, Spojené království). Zároveň s těmito činnostmi byl N. Emiliou v letech 1994 až 1997 čestným vedoucím výzkumu (Honorary Senior Research Fellow) na University College London a zvláštním poradcem kyperského ministra zahraničních věcí.

V letech 1997 až 1998 působil jako zmocněnec ministra na oddělení kyperského Ministerstva zahraničních věcí pro Evropskou unii a v letech 1998 až 1999 byl náměstkem stálého zástupce Kyperské republiky při Evropské unii.

V letech 1999 až 2002 byl N. Emiliou mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Kyperské republiky v Irsku.

V letech 2002 až 2004 vykonával funkci stálého zástupce Kyperské republiky při Radě Evropy a zástupce kyperské vlády ve věcech předložených Evropskému soudu pro lidská práva. V roce 2004 byl jmenován stálým zástupcem Kyperské republiky při Evropské unii a tuto funkci vykonával do roku 2008.

Poté byl N. Emiliou jmenován stálým tajemníkem kyperského Ministerstva zahraničních věcí a tuto funkci zastával do roku 2012.

V letech 2012 až 2017 působil jako stálý zástupce Kyperské republiky při Organizaci spojených národů v New Yorku a v letech 2017 až 2021 znovu zastával funkci stálého zástupce Kyperské republiky při Evropské unii. Kromě toho v letech 1995 až 2016 zasedal ve Skupině rozhodců v rámci Stálého rozhodčího soudu v Haagu (Nizozemsko).

Generálním advokátem Soudního dvora byl N. Emiliou jmenován 7. října 2021.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Člen Evropské organizace pro veřejné právo (EPLO)
  • Člen Asociace mezinárodního práva (kyperské sekce)
Čestné tituly a hodnosti
  • Knight Commander with Star, Order of St. Gregory the Great, Vatikán (2010)
Tamara Ćapeta
Tamara Ćapeta
Generální advokátka
Životopis a kariéra

Tamara Ćapeta, narozena v roce 1967 v Záhřebu (Chorvatsko), studovala na Sveučilište u Zagrebu (univerzita v Záhřebu, Chorvatsko), kde získala diplom v oboru právo v roce 1991. Ve studiích pokračovala na Collège d’Europe (College of Europe) v Bruggách (Belgie), kde v roce 1993 získala titul Master v oboru pokročilá evropská studia. Po návratu na Sveučilište u Zagrebu se věnovala tvorbě své disertační práce a v roce 2001 se stala doktorkou práv.

Svoji profesní dráhu zahájila T. Ćapeta v roce 1992 coby úřednice na chorvatském ministerstvu zahraničních věcí, a to na odboru pro evropskou integraci a na odboru pro agentury OSN se sídlem v Evropě. V letech 1994 až 1997 prováděla na Institutu za razvoj i međunarodne odnose (Institut pro rozvoj a mezinárodní vztahy, Chorvatsko) výzkum týkající se procesu evropské integrace.

Své akademické působení započala v roce 1997 coby asistentka na katedře obchodního práva a mezinárodního obchodu na Fakultě ekonomiky Sveučilište u Zagrebu. Od roku 2002 byla profesorkou na Právnické fakultě Sveučilište u Zagrebu, kde byla jedním ze zakládajících členů katedry evropského veřejného práva.

V letech 2013 až 2014 působila T. Ćapeta jako vedoucí chorvatského překladatelského oddělení v rámci Generálního ředitelství Soudního dvora Evropské unie pro mnohojazyčnost. Poté začala znovu vyučovat na Sveučilište u Zagrebu. V letech 2015 až 2021 vykonávala funkci vedoucí katedry evropského veřejného práva a vedoucí programu postgraduálního studia evropského práva. V roce 2018 založila Centrum excelence Jeana Monneta a věnovala se výzkumu v oblasti právního státu; v letech 2018 až 2021 vykonávala funkci koordinátorky tohoto centra.

Tamara Ćapeta je autorkou řady publikací v oblasti unijního práva. Založila mezinárodní časopis pojednávající o unijním právu, jehož byla v letech 2010 až 2015 šéfredaktorkou; v současné době je to v Chorvatsku jediný časopis tohoto typu. Souběžně s výukou na Sveučilište u Zagrebu byla v rámci Programu výměn hostující profesorkou unijního práva na právnické fakultě Indiana University (univerzita v Indianě, Spojené státy) (v letech 2005 až 2010), na University of Pittsburgh (Pittsburská univerzita, Spojené státy) (v roce 2016) a na Zhōngguó Zhèngfǎ Dàxué (čínská univerzita politologie a práva, Čína). Rovněž přednášela chorvatským soudcům a úředníkům v rámci programů pravidelného vzdělávání v oblasti unijního práva, které organizovaly Pravosudna akademija (Justiční akademie, Chorvatsko) a Državna škola za javnu upravu (Státní škola veřejné správy, Chorvatsko).

Tamara Ćapeta byla v roce 2020 jmenována smíšeným výborem Evropské unie členkou rozhodčího tribunálu podle dohody o vystoupení Spojeného království; když byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora, tuto funkci přestala vykonávat.

Generální advokátkou Soudního dvora byla Tamara Ćapeta jmenována 7. října 2021.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka Hrvatske udruge za europsko pravo (CROSEL)
  • Členka Fédération Internationale pour le Droit Européen (FIDE)
  • Členka University Association for Contemporary European Studies (UACES)
  • Členka Hrvatski pravni centar (HPC)
  • Členka Spolku bývalých studentů College of Europe
  • Členka chorvatského Spolku bývalých studentů College of Europe
  • Členka chorvatského Spolku bývalých stipendistů Fulbrightova stipendia
  • Členka Hrvatske udruge za studij Europske unije (CEUSA)
  • Členka redakční rady Croatian Yearbook of European Law and Policy
  • Členka vědecké rady Collana di Diritto per l’Economia del Dipartimento di Studi economico-aziendali e Diritto per l’Economia – de l’Università degli Studi di Milano-Bicocca
Laila Medina
Laila Medina
Generální advokátka
Životopis a kariéra

Laila Medina, narozena v roce 1971 v Jelgavě (Lotyšsko), studovala na IMO International Maritime Law Institute (Institut IMO pro mezinárodní námořní právo, Malta), kde v roce 1995 získala titul Master v oboru mezinárodní námořní právo. V roce 2002 pak získala na Rīgas Juridiskā augstskola (Vysoká škola práva v Rize, Lotyšsko) magisterský titul v oboru unijní právo.

Od roku 1995 působila na lotyšském ministerstvu dopravy coby vedoucí právního odboru a zástupkyně vedoucího oddělení pro námořní záležitosti. Tyto funkce vykonávala do roku 2002, kdy byla na tomto ministerstvu jmenována poradkyní státního tajemníka pro evropské záležitosti.

V letech 2004 až 2005 zastávala L. Medina post zástupkyně vedoucího úřadu pro evropské záležitosti na Státním kancléřství Lotyšské republiky.

V roce 2005 začala působit na lotyšském ministerstvu spravedlnosti jakožto vedoucí oddělení pro plánování politik. Od roku 2006 zastávala na ministerstvu spravedlnosti funkci zástupkyně státního tajemníka pro odvětvovou politiku a v letech 2009 až 2021 funkci zástupkyně státního tajemníka pro právní politiku.

Laila Medina se v rámci své profesní dráhy věnuje i pedagogické činnosti. V letech 1998 až 2006 vyučovala evropské právo a institucionální právo Evropské unie na Valsts administrācijas škola (Škola veřejné správy, Lotyšsko). V roce 2012 byla lektorkou kurzů pro soudce a notáře, které se týkaly nařízení Řím III. Od roku 2008 je členkou rady Právnické fakulty Biznesa augstskola Turība (Vysoká škola obchodní „Turība“, Lotyšsko).

Laila Medina byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora 7. října 2021.

Členství v nadacích, organizacích nebo institucích působících v právní, kulturní, umělecké, sociální, sportovní nebo charitativní oblasti
  • Členka Eiropas Savienības tiesību asociācija
Čestné tituly a hodnosti
  • Čestná medaile soudního systému Lotyšské republiky (třetí třída): za příkladné, čestné a novátorské plnění funkcí v oblasti soudnictví a za rozšiřování znalostí a rozvíjení profesionality osob působících v rámci soudního systému (2011)
Alfredo Calot Escobar
Alfredo Calot Escobar
Vedoucí soudní kanceláře
Životopis a kariéra

Alfredo Calot Escobar, narozen v roce 1961 ve Valencii (Španělsko), studoval na Universidad de Valencia (univerzita ve Valencii, Španělsko), kde v roce 1984 získal diplom v oboru právo.

V lednu 1986 začal pracovat pro Radu obchodních komor Valencijského autonomního společenství jako obchodní analytik v kanceláři obchodního zastoupení Španělska v Torontu (Kanada). V této funkci působil do 16. července 1986, kdy začal pracovat pro Soudní dvůr Evropských společenství, a to poté, co uspěl v otevřeném výběrovém řízení na první místa právníků-lingvistů španělského jazyka v rámci Ředitelství pro překlady.

V roce 1990 byl povýšen na pozici právníka revizora a tuto funkci vykonával do roku 1993, kdy začal pracovat pro Odbor tisku a informací Soudního dvora.

V roce 1995 uspěl v dalším otevřeném výběrovém řízení pro administrátory, které uspořádal Evropský parlament. Na základě tohoto výběrového řízení začal pracovat na sekretariátu Institucionálního výboru, kde připravoval nejrůznější právní podklady pro poslance, a to zejména v rámci Mezivládní konference, která předcházela uzavření Amsterodamské smlouvy.

V roce 1996 začal působit v kabinetu vedoucího kanceláře Soudního dvora, kde vykonával funkci atašé, a to do roku 1999, kdy byl jmenován referendářem u generálního advokáta Dámase Ruiz-Jarabo Colomera.

V rámci své rozmanité odborné praxe začal v roce 2000 znovu působit u překladatelské služby Soudního dvora coby vedoucí oddělení španělského jazyka, které před 14 lety pomáhal zakládat.

V roce 2001 byl jmenován ředitelem překladatelské služby, a to v rozhodujícím okamžiku historie mnohojazyčného režimu, jelikož se připravovalo rozšíření Unie o deset nových členských států a s tím související téměř zdvojnásobení počtu úředních jazyků ze stávajících 11 na 20.

V návaznosti na vývoj struktury administrativních služeb orgánu byl A. Calot Escobar v červnu 2007 jmenován generálním ředitelem překladatelské služby.

Dne 6. října 2010 byl zvolen vedoucím kanceláře Soudního dvora a tuto funkci vykonává dosud. V roce 2022 mu byl tento mandát po ukončení druhého funkčního období prodloužen.

Čestné tituly a hodnosti
  • Orden del mérito civil
  • Cruz distinguida de primera clase San Raimundo de Peñafort
  • Alumni Plus Universitat de Valencia