JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA Z HLEDISKA VOLNÉHO POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB (KODIFIKOVANÁ VE SMĚRNICI Z ROKU 2011)

V návaznosti na rozsudek ve věci Kohll z roku 1998 upřesnil Soudní dvůr svou judikaturu v případě, kdy se určitá osoba rozhodne nechat ošetřit v jiném členském státě nikoli na základě nařízení z roku 1971, ale z titulu volného pohybu služeb. Tato upřesnění se týkají pouze plánované (ambulantní či nemocniční) zdravotní péče, a nikoli pohotovostní nemocniční péče (neplánovaná zdravotní péče).

Plánovaná ambulantní péče, která nemá nemocniční charakter

V souladu s rozsudkem ve věci Kohll měl Soudní dvůr za to, že předchozí povolení není vyžadováno u ambulantní péče, která nemá nemocniční charakter, poskytované v jiném členském státě mimosmluvními poskytovateli(rozsudek ze dne 13. května 2003, Müller-Fauré a Van Riet, C-385/99). Členské státy nemohou navíc podmínit úhradu nákladů na lázeňskou léčbu v zahraničí tím, aby vyhlídky na úspěch této léčby v zahraničí byly mnohem vyšší (rozsudek ze dne 18.března 2004, Leichtle, C-8/02).
Členské státy musí také ve své vnitrostátní právní úpravě stanovit, že pojištěnci mají možnost náhrady nákladů na laboratorní analýzy a zkoušky provedené v jiném členském státě (rozsudek ze dne 27. ledna 2011, Komise v. Lucembursko, C-490/09). Členské státy navíc nemohou omezit úhradu nákladů na ambulantní péči poskytnutou v zahraničí pouze na výjimečný případ, kdy vnitrostátní zdravotní systém nemá pro pacienta, který je jeho účastníkem, k dispozici léčebné řešení (rozsudek ze dne 27. října 2011, Komise v. Portugalsko, C-255/09).

Soudní dvůr však uznal, že členské státy mohou náhradu nákladů na ambulantní péči poskytnutou v jiném členském státě podmínit předchozím povolením, pokud tato péče vyžaduje použití velkých přístrojů (např. MRI nebo PET skener). Vzhledem k obzvláštní nákladnosti těchto přístrojů musí být totiž možné, aby byly takové přístroje podobně jako nemocniční služby předmětem politiky plánování, jejímž cílem je zajistit na celém území státu nabídku racionální, stabilní, vyvážené a dostupné péče, jakož i zabránit jakémukoli plýtvání finančními, technickými a lidskými zdroji. Požadavek předchozího povolení u takového typu péče proto představuje odůvodněné omezení volného pohybu služeb (rozsudek ze dne 5. října 2010, Komise v. Francie, C-512/08).

Plánovaná nemocniční péče

Soudní dvůr rozhodl, že na rozdíl od ambulantní péče, která není poskytována v nemocnicích (viz předchozí strana), lze požadavek předchozího povolení nemocniční péče odůvodnit nezbytností zajistit na území daného členského státu dostatečnou a nepřetržitou dostupnost vyvážené škály kvalitní nemocniční péče, jakož i kontrolu nákladů a zamezit plýtvání finančními prostředky, technologiemi a lidskými zdroji. Soudní dvůr zároveň uvedl, že podmínky k získání takového předchozího povolení musí být odůvodněné, nediskriminační a přiměřené (rozsudek ze dne 12. července 2001, Smits a Peerboms, C-157/99). Z toho vyplývá, že u plánované nemocniční péče se vždy vyžaduje předchozí povolení, ať se jedná o úhradu nákladů za tuto péči podle sazeb platných ve státě léčby (nařízení z let 2004 a 2009) nebo podle sazeb platných ve státě pacienta (směrnice z roku 2011).

Předchozí povolení lze odmítnout, existuje-li ve státě pacienta léčba, která je totožná nebo která vykazuje stejný stupeň účinnosti jako léčba plánovaná v zahraničí a pokud je tato léčba ve státě pacienta dostupná v přiměřené době. V tomto ohledu musí vzít vnitrostátní orgány v úvahu zdravotní stav pacienta, jeho anamnézu, pravděpodobný vývoj nemoci, jakož i stupeň bolesti a povahu postižení (rozsudek ze dne 13. května 2003, Müller-Fauré a Van Riet, C-385/99).
Členský stát nemůže omezit náhradu nákladů vynaložených na hospitalizaci na určité kategorie osob (například děti) nebo v závislosti na veřejném či soukromém charakteru nemocnice, která péči poskytuje. Takto široké vyloučení náhrady nákladů na hospitalizaci by totiž bylo v rozporu s unijním právem, jelikož by pacienty odrazovalo nebo jim dokonce bránilo v hospitalizaci v jiných členských státech (rozsudek ze dne 19. dubna 2007, Stamatelaki, C-444/05).

Konečně, pokud jsou sazby platné ve státě léčby u dotčené nemocniční péče nižší než sazby platné ve státě pacienta, musí mít pacient nárok na doplňkovou náhradu odpovídající rozdílu mezi oběma těmito sazbami („rozdílový doplatek") (rozsudek ze dne 12. července 2001, Vanbraekel a další, C-368/98).