Vyhledávání

Küllike Jürimäe, narozena v roce 1962 v Haapsalu (Estonsko), získala v roce 1986 diplom v oboru právo (ekvivalent titulu Master) na Tartu ülikool (univerzita v Tartu, Estonsko). Ve vysokoškolských studiích pokračovala na Estonské diplomatické škole, jejíž diplomovanou absolventkou se stala v roce 1992. V roce 2003 získala po studiu na Università degli Studi di Padova (univerzita v Padově, Itálie) a na University of Nottingham (univerzita v Nottinghamu, Spojené království) titul European Master v oboru lidská práva a demokratizace.

Od roku 1986 zastávala po dobu pěti let post státní zástupkyně v Tallinnu (Estonsko). V letech 1991 až 1993 vykonávala funkci právní poradkyně a poté v letech 1992 až 1993 funkci vrchní poradkyně u Eesti Kaubandus-Tööstuskoda (obchodní a průmyslová komora Estonska). V letech 1993 až 2004 byla soudkyní Tallinna Ringkonnakohus (odvolací soud v Tallinnu, Estonsko).

Küllike Jürimäe byla 12. května 2004 jmenována soudkyní Tribunálu Evropské unie. Od 23. října 2013 je soudkyní Soudního dvora, kde od 8. října 2021 vykonává funkci předsedkyně senátu.

Tamara Ćapeta, narozena v roce 1967 v Záhřebu (Chorvatsko), studovala na Sveučilište u Zagrebu (univerzita v Záhřebu, Chorvatsko), kde získala diplom v oboru právo v roce 1991. Ve studiích pokračovala na Collège d’Europe (College of Europe) v Bruggách (Belgie), kde v roce 1993 získala titul Master v oboru pokročilá evropská studia. Po návratu na Sveučilište u Zagrebu se věnovala tvorbě své disertační práce a v roce 2001 se stala doktorkou práv.

Svoji profesní dráhu zahájila T. Ćapeta v roce 1992 coby úřednice na chorvatském ministerstvu zahraničních věcí, a to na odboru pro evropskou integraci a na odboru pro agentury OSN se sídlem v Evropě. V letech 1994 až 1997 prováděla na Institutu za razvoj i međunarodne odnose (Institut pro rozvoj a mezinárodní vztahy, Chorvatsko) výzkum týkající se procesu evropské integrace.

Své akademické působení započala v roce 1997 coby asistentka na katedře obchodního práva a mezinárodního obchodu na Fakultě ekonomiky Sveučilište u Zagrebu. Od roku 2002 byla profesorkou na Právnické fakultě Sveučilište u Zagrebu, kde byla jedním ze zakládajících členů katedry evropského veřejného práva.

V letech 2013 až 2014 působila T. Ćapeta jako vedoucí chorvatského překladatelského oddělení v rámci Generálního ředitelství Soudního dvora Evropské unie pro mnohojazyčnost. Poté začala znovu vyučovat na Sveučilište u Zagrebu. V letech 2015 až 2021 vykonávala funkci vedoucí katedry evropského veřejného práva a vedoucí programu postgraduálního studia evropského práva. V roce 2018 založila Centrum excelence Jeana Monneta a věnovala se výzkumu v oblasti právního státu; v letech 2018 až 2021 vykonávala funkci koordinátorky tohoto centra.

Tamara Ćapeta je autorkou řady publikací v oblasti unijního práva. Založila mezinárodní časopis pojednávající o unijním právu, jehož byla v letech 2010 až 2015 šéfredaktorkou; v současné době je to v Chorvatsku jediný časopis tohoto typu. Souběžně s výukou na Sveučilište u Zagrebu byla v rámci Programu výměn hostující profesorkou unijního práva na právnické fakultě Indiana University (univerzita v Indianě, Spojené státy) (v letech 2005 až 2010), na University of Pittsburgh (Pittsburská univerzita, Spojené státy) (v roce 2016) a na Zhōngguó Zhèngfǎ Dàxué (čínská univerzita politologie a práva, Čína). Rovněž přednášela chorvatským soudcům a úředníkům v rámci programů pravidelného vzdělávání v oblasti unijního práva, které organizovaly Pravosudna akademija (Justiční akademie, Chorvatsko) a Državna škola za javnu upravu (Státní škola veřejné správy, Chorvatsko).

Tamara Ćapeta byla v roce 2020 jmenována smíšeným výborem Evropské unie členkou rozhodčího tribunálu podle dohody o vystoupení Spojeného království; když byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora, tuto funkci přestala vykonávat.

Generální advokátkou Soudního dvora byla Tamara Ćapeta jmenována 7. října 2021.

Ramona Frendo, narozena v roce 1971 na Maltě, původem ze Zejtunu (Malta), získala na Università ta' Malta (Maltská univerzita) v roce 1993 diplom v oboru právo a v roce 1995 doktorát v tomtéž oboru. Ve studiích pokračovala na University of Cambridge (Cambridgeská univerzita, Spojené království), kde v roce 1996 získala titul master v oboru kriminologie. V roce 2018 doplnila své vysokoškolské vzdělání diplomem z postgraduálního studia evropského práva na King’s College London (Londýn, Spojené království).

Ramona Frendo zahájila profesní dráhu coby advokátka zapsaná u maltské advokátní komory; toto povolání vykonávala v letech 1996 až 2019. Díky svým znalostem z více oborů kromě toho zastávala funkci právní poradkyně na maltském Ministerstvu sociální ochrany (v letech 1997 až 1998) a znalkyně v oboru právo u soudů ve Vallettě (Malta) (v letech 1997 až 2019) a u několika pojišťoven (v letech 2006 až 2019).

V letech 2006 až 2019 byla členkou maltského vnitrostátního rozhodčího senátu a v letech 2009 až 2019 členkou maltské Komise pro zaměstnanost. Byla jmenována členkou Národní komise pro rodinu (Malta), a to na období od roku 2012 do roku 2013. V posledně uvedeném roce zasedala i v Komisi pro komplexní reformu justice (Malta) a následně v letech 2014 až 2016 byla členkou Komise pro reformu práva (Malta). Poté, co ji v roce 2016 maltská vláda jmenovala zvláštní poradkyní pro pracovní skupinu „Víza“ v rámci Rady Evropské unie, této pracovní skupině v průběhu maltského předsednictví Rady v první polovině roku 2017 předsedala.

Ramona Frendo byla jmenována soudkyní Tribunálu 20. března 2019. Byla jeho členkou pět let a poté byla dne 7. října 2024 jmenována soudkyní Soudního dvora; tuto funkci vykonává dosud.

Octavia Spineanu-Matei, narozena v roce 1967 ve Vălenii de Munte (Rumunsko), získala v roce 1990 diplom v oboru právo na Universitatea Alexandru Ioan Cuza din Iași (univerzita Alexandru Ioan Cuza, Rumunsko) (diplom s vyznamenáním) a v roce 1999 získala na Academia de Poliție „Alexandru Ioan Cuza“ (Policejní akademie „Alexandru Ioan Cuza“, Rumunsko) doktorát v oboru právo.

Profesní dráhu zahájila v roce 1991 coby soudkyně Judecătoria sectorului 4 București (soud prvního stupně 4. obvodu v Bukurešti, Rumunsko) a tuto funkci vykonávala do roku 1996. V letech 1996 až 1999 byla soudkyní Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko); v letech 1997 až 1999 byla předsedkyní civilního úseku posledně uvedeného soudu. Poté, co v letech 1999 až 2005 působila jako soudkyně Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) a v letech 1999 až 2003 jako předsedkyně jeho civilního úseku, byla jmenována soudkyní Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko), přičemž tuto funkci vykonávala v letech 2006 až 2016.

V letech 2006 až 2016 byla O. Spineanu-Matei jmenována externí členkou velkého odvolacího senátu Evropského patentového úřadu v Mnichově (Německo).

Od roku 1997 se také věnovala vzdělávání rumunských soudců a justičních čekatelů coby lektorka Institutul Național al Magistraturii (Národní justiční akademie, Rumunsko); rovněž byla členkou její vědecké rady a následně v letech 2011 až 2016 její ředitelkou. Kromě toho zasedala ve správní radě Școala Națională de Grefieri (Národní škola pro vyšší soudní úředníky, Rumunsko). V letech 2012 až 2016 byla členkou rady pro doktorandská studia na Universitatea din București (univerzita v Bukurešti, Rumunsko). Je spoluautorkou několika publikací a autorkou řady článků týkajících se práva a pravidelně se účastní národních i mezinárodních konferencí.

Dne 19. září 2016 byla O.Spineanu-Matei jmenována soudkyní Tribunálu. Jeho členkou byla pět let a dne 7. října 2021 byla jmenována soudkyní Soudního dvora.

Maria Lourdes Arastey Sahún, narozena v roce 1959 v Tarragoně (Španělsko), studovala na Universitat de Barcelona (univerzita v Barceloně, Španělsko), kde v roce 1983 získala diplom v oboru právo, a v letech 1984 až 1985 absolvovala odbornou justiční přípravu na Escuela Judicial (Národní justiční akademie, Španělsko).

Byla jmenována soudkyní Juzgado de Distrito de Sant Feliu de Llobregat (obvodní soud v Sant Feliu de Llobregat, Španělsko) a Juzgado de Distrito de Barcelona (obvodní soud v Barceloně, Španělsko), přičemž tyto funkce vykonávala v letech 1985 až 1989. V roce 1989 byla na období jednoho roku přidělena k Juzgado de lo Social nº 7 de Barcelona (soud pro pracovněprávní věci a věci sociálního zabezpečení č. 7 v Barceloně, Španělsko) a následně působila v senátu pro sociálněprávní věci na Tribunal Superior de Justicia de Cataluña (Nejvyšší soud Katalánska, Španělsko), jehož členkou byla do roku 2009. V roce 2009 byla jmenována soudkyní Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). V letech 2013 až 2021 byla rovněž soudkyní Správního tribunálu Severoatlantické aliance (NATO) (Brusel, Belgie).

Maria Lourdes Arastey Sahún se souběžně se soudcovskou činností věnovala i výuce. V letech 1998 až 2008 působila jako docentka pracovního práva a práva sociálního zabezpečení na Universitat de Barcelona. Rovněž pracovala jako lektorka v národních střediscích pro justiční vzdělávání, a to zejména ve Španělsku (pravidelně), v Bulharsku (v roce 2008) a v Rumunsku (v roce 2008), jakož i na Škole Juana Carlose I pro Střední Ameriku a Karibik (v roce 2006). Maria Lourdes Arastey Sahún vystupovala na konferencích a na řadě univerzit se podílela na různých seminářích. Zasedá i v několika orgánech působících zejména v oblastech unijního práva, vzdělávání a ověřování kvalifikace soudců a alternativních způsobů řešení sporů.

Maria Lourdes Arastey Sahún byla jmenována soudkyní Soudního dvora 7. října 2021 a od 8. října 2024 vykonává funkci předsedkyně senátu tohoto soudu.

Laila Medina, narozena v roce 1971 v Jelgavě (Lotyšsko), studovala na IMO International Maritime Law Institute (Institut IMO pro mezinárodní námořní právo, Malta), kde v roce 1995 získala titul Master v oboru mezinárodní námořní právo. V roce 2002 pak získala na Rīgas Juridiskā augstskola (Vysoká škola práva v Rize, Lotyšsko) magisterský titul v oboru unijní právo.

Od roku 1995 působila na lotyšském ministerstvu dopravy coby vedoucí právního odboru a zástupkyně vedoucího oddělení pro námořní záležitosti. Tyto funkce vykonávala do roku 2002, kdy byla na tomto ministerstvu jmenována poradkyní státního tajemníka pro evropské záležitosti.

V letech 2004 až 2005 zastávala L. Medina post zástupkyně vedoucího úřadu pro evropské záležitosti na Státním kancléřství Lotyšské republiky.

V roce 2005 začala působit na lotyšském ministerstvu spravedlnosti jakožto vedoucí oddělení pro plánování politik. Od roku 2006 zastávala na ministerstvu spravedlnosti funkci zástupkyně státního tajemníka pro odvětvovou politiku a v letech 2009 až 2021 funkci zástupkyně státního tajemníka pro právní politiku.

Laila Medina se v rámci své profesní dráhy věnuje i pedagogické činnosti. V letech 1998 až 2006 vyučovala evropské právo a institucionální právo Evropské unie na Valsts administrācijas škola (Škola veřejné správy, Lotyšsko). V roce 2012 byla lektorkou kurzů pro soudce a notáře, které se týkaly nařízení Řím III. Od roku 2008 je členkou rady Právnické fakulty Biznesa augstskola Turība (Vysoká škola obchodní „Turība“, Lotyšsko).

Laila Medina byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora 7. října 2021.

Juliane Kokott, narozena v roce 1957 ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), studovala právo v letech 1976 až 1982 na Universität Bonn (univerzita v Bonnu, Německo) a na université de Genève (Ženevská univerzita, Švýcarsko). Coby držitelka Fulbrightova stipendia následně studovala na American University, Washington DC (Americká univerzita ve Washingtonu DC, Spojené státy) a v roce 1983 tam získala titul LL. M. Po návratu do Evropy získala v roce 1985 doktorát v oboru právo na Universität Heidelberg (univerzita v Heidelbergu, Německo) a poté v roce 1990 i na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy). V roce 1985 nadto získala diplom Mezinárodní akademie pro ústavní právo, která sídlí v Tunisu.

Své akademické působení započala J. Kokott v roce 1991 jako hostující profesorka na University of California, Berkeley (Kalifornská univerzita v Berkeley, Spojené státy). Na akademické půdě se následně pohybovala v Německu, kde byla profesorkou německého a cizího veřejného práva, mezinárodního práva a evropského práva, a to na Universität Augsburg (univerzita v Augsburgu) (v roce 1992), na Universität Heidelberg (v roce 1993) a na Heinrich-Heine-Universität Düsseldorf (univerzita Heinricha Heineho v Düsseldorfu) (v letech 1994 až 1999). V roce 1999 získala post profesorky na Universität St. Gallen (univerzita v Sankt Gallenu, Švýcarsko) a vyučovala tam mezinárodní právo, mezinárodní obchodní právo a evropské právo. V roce 2000 pak vykonávala funkci ředitelky Institutu evropského a mezinárodního obchodního práva na Universität St. Gallen a v letech 2001 až 2003 funkci zástupkyně vedoucího studijního programu specializovaného na obchodní právo na této univerzitě.

Spolupracovala s německou vládou, která ji v roce 1995 jmenovala zastupující soudkyní Mezinárodního smírčího a rozhodčího soudu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Do roku 2003 zastávala funkci místopředsedkyně Wissenschaftliche Beirat „Globale Umweltveränderungen“ der Bundesregierung (WBGU) (Poradní výbor federální vlády pro globální změny životního prostředí, Německo).

Juliane Kokott byla jmenována generální advokátkou Soudního dvora 7. října 2003. V letech 2006 až 2007 vykonávala funkci první generální advokátky.

Ineta Ziemele, narozena v roce 1970 v Jelgavě (Lotyšsko), získala v roce 1993 diplom v oboru právo na Latvijas Universitāte (Lotyšská univerzita), který v tomtéž roce doplnila studiem amerického právního systému, práva a politiky Evropských společenství a politologie na Aarhus Universitet (Aarhuská univerzita, Dánsko). V roce 1994 dále získala magisterský titul v oboru mezinárodní právo na Lunds Universitet (univerzita v Lundu, Švédsko) a absolvovala Cambridge University (Cambridgeská univerzita, Spojené království), kde v roce 1999 obhájila disertační práci v oboru právo.

Svoji profesní dráhu započala v letech 1990 až 1992 coby asistentka poslance lotyšského parlamentu a následně v letech 1992 až 1995 pracovala jako konzultantka výboru pro zahraniční věci lotyšského parlamentu. V roce 1995 byla jmenována poradkyní lotyšského předsedy vlády. V letech 1999 až 2001 vykonávala funkci poradkyně generálního ředitelství pro lidská práva Rady Evropy ve Štrasburku (Francie).

Ineta Ziemele se kromě toho od roku 1993 věnovala i výuce, a to coby odborná asistentka na katedře teorie práva a politologie a na katedře mezinárodního práva a mořského práva na Latvijas Universitāte. Do roku 1999 působila na této univerzitě jako lektorka mezinárodního práva a evropského práva; rovněž tam založila Institut pro lidská práva, jehož vedoucí byla do roku 1999. Kromě toho byla profesorkou „Söderberg“ a poté hostující profesorkou na Rīgas Juridiskā augstskola (Vysoká škola práva v Rize, Lotyšsko), kde od roku 2001 působila jako profesorka mezinárodního práva a lidských práv. V letech 2001 až 2005 vyučovala jako hostující profesorka i na Institutu Raoula Wallenberga na Lunds universitet.

Soudcovskou dráhu započala I. Ziemele v roce 2005, kdy byla jmenována soudkyní Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku; tuto funkci přitom vykonávala do roku 2014 jako předsedkyně senátu. V roce 2015 byla jmenována soudkyní Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko) a v letech 2017 až 2020 byla jeho předsedkyní.

Od roku 2017 je dopisující členkou Lotyšské akademie věd, s níž spolupracuje prostřednictvím svého výzkumu v oblasti práva, na jehož základě vydává řadu publikací.

Ineta Ziemele byla jmenována soudkyní Soudního dvora 6. října 2020; tuto funkci zastává dosud.

Alexander Kornezov, narozen v roce 1978 v Jambolu (Bulharsko), získal v roce 2002 diplom v oboru právo na Sofijski universitet Sveti Kliment Ochridski (univerzita Svatého Klimenta Ochridského v Sofii, Bulharsko) a v roce 2004 titul Master of Laws v oboru evropské právo na Collège d’Europe (College of Europe) v Bruggách (Belgie). Doktorské studium v oboru právo absolvoval na Balgarska Akademia na naukite (Bulharská akademie věd), kde v roce 2008 obhájil disertační práci.

V letech 2004 až 2006 byl advokátem zapsaným u Bruselské advokátní komory (Belgie) a toto povolání vykonával v rámci advokátní kanceláře. V roce 2007 nastoupil na Soudní dvůr, kde do roku 2016 pracoval jako referendář u soudce Alexandera Arabadževa.

Alexander Kornezov se věnuje i pedagogické činnosti – v letech 2008 až 2012 přednášel unijní procesní právo na Universitet za nacionalno i svetovno stopanstvo (univerzita národního a světového hospodářství, Bulharsko) a v letech 2010 až 2013 na Sofijski universitet Sveti Kliment Ochridski. V letech 2014 až 2016 byl docentem unijního práva a mezinárodního práva soukromého na Balgarska Akademia na naukite. Od roku 2020 vyučuje unijní právo veřejných zakázek na université du Luxembourg (Lucemburská univerzita). S ohledem na jeho rozsáhlou činnost v oblasti unijního práva rovněž vystupoval na mnoha konferencích na celé řadě renomovaných univerzit v různých zemích. Je autorem řady publikací o unijním právu v několika jazycích, zejména o řízení o předběžné otázce, o žalobě pro nesplnění povinnosti, o základních právech a o právu hospodářské soutěže.

Od 13. dubna 2016 do 31. srpna 2016 byl A. Kornezov soudcem Soudu pro veřejnou službu. Soudcem Tribunálu byl jmenován 19. září 2016 a od 30. září 2019 do 31. srpna 2025 zastával funkci předsedy senátu. Dne 15. září 2025 byl jmenován soudcem Soudního dvora.

Pan Marko Bošnjak, narozen v roce 1974 v Ljubljani (Slovinsko), absolvoval své univerzitní vzdělání na univerzitě v Ljubljani (Univerza v Ljubljani, Slovinsko), na které získal v roce 1996 nejprve diplom v oboru právo, poté v roce 1999 titul magistr v oboru právo a následně získal v roce 2002 titul doktor práv. V roce 2002 úspěšně složil státní justiční zkoušku.

Svou profesní dráhu zahájil v roce 1996 na ústavu kriminologie právnické fakulty této univerzity, kde postupně vykonával v letech 1996 až 2002 funkci odborného asistenta, v letech 2002 až 2006 funkci výzkumného pracovníka a poté v letech 2006 až 2008 funkci hlavního výzkumného pracovníka a předsedy vědecké rady. M. Bošnjak se v letech 2006 až 2011 věnoval rovněž vzdělávání v oboru právo jako odborný asistent na fakultě sociálních věd Univerza v Ljubljani. Následně od roku 2011 jako odborný asistent vyučoval trestní právo procesní na Evropské právnické fakultě Nové univerzity (Evropska pravna fakulteta Nove univerze, Slovinsko), na které v roce 2012 získal titul docent, který měl do roku 2022. Od roku 2025 je rovněž senátorem na Evropském právním institutu, jakož i čestným profesorem na University College London (Londýnská University College, Spojené království).

Od roku 2002 M. Bošnjak současně vykonával do roku 2006 funkci nezávislého poradce a následně do roku 2008 funkci hlavního poradce u Ústavního soudu Slovinské republiky (Ustavno sodišče Republike Slovenije). V letech 2008 až 2016 působil ve slovinské advokátní kanceláři, nejprve jako advokátní koncipient a advokát, a následně od roku 2012 jako společník. Činnost vykonával v oblasti trestního práva, přičemž zároveň zajišťoval vedení oddělení advokátní kaceláře, které se zabývalo ústavním a mezinárodním právem.

V roce 2016 byl M. Bošnjak jmenován soudcem Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), kde se v roce 2022 stal předsedou sekce a místopředsedou. V roce 2024 byl zvolen předsedou ESLP, přičemž tuto funkci vykonával do roku 2025.

M. Bošnjak je autorem četných publikací, zejména v oblastech trestního práva, trestního řízení, lidských práv, ústavního práva, mezinárodního práva a kriminologie.

M. Bošnjak je soudcem Soudního dvora od 16. června 2025.

Fredrik Schalin, narozen v roce 1964 ve Stockholmu (Švédsko), získal diplomy v oboru právo v roce 1991 na Stockholms universitet (univerzita ve Stockholmu, Švédsko) a v roce 1990 na université de Paris I Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I Panthéon-Sorbonne, Francie), kde v roce 1994 rovněž získal diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo Společenství a evropské právo.

Svoji profesní dráhu započal jako referendář – nejprve tuto funkci vykonával u Södertälje tingsrätt (soud prvního stupně v Södertälje, Švédsko), kde působil v letech 1991 až 1993, a následně u Svea hovrätt (odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko), kde působil v letech 1994 až 1995. V letech 1995 až 1996 byl soudcem Gotlands tingsrätt (soud prvního stupně pro Gotland, Švédsko) a Norrtälje tingsrätt (soud prvního stupně v Norrtälje, Švédsko) a v letech 1996 až 1997 byl soudcem Svea hovrätt.

V roce 1997 zastával funkci zástupce tajemníka parlamentního výboru švédského Ministerstva financí a v roce 1999 byl jmenován právním poradcem pro evropské záležitosti na švédském Ministerstvu zahraničních věcí.

V roce 1998 pracoval na Soudním dvoře jako referendář u soudce Hanse Ragnemalma a v letech 1999 až 2006 tuto funkci znova vykonával u soudce Stiga von Bahra.

Po návratu do země původu působil F. Schalin v letech 2006 až 2008 jako právník a poté, co se v roce 2008 stal členem Stockholmské advokátní komory, jako advokát. V roce 2009 začal znovu vykonávat funkci soudce a poté předsedy senátu Södertörns tingsrätt (soud prvního stupně pro Södertörn, Švédsko), jehož členem byl do roku 2016.

Kromě toho se věnuje i pedagogické činnosti – v letech 2006 až 2008 byl lektorem na Stockholms universitet a od roku 2011 vyučuje na Domstolsakademin (švédská justiční akademie).

Soudcem Tribunálu byl F. Schalin jmenován 8. června 2016 a od 19. září 2022 do 6. října 2024 vykonával funkci předsedy senátu tohoto soudu.

Od 7. října 2024 je soudcem Soudního dvora.

Massimo Condinanzi, narozen v roce 1964 v Bielle (Itálie), získal v roce 1988 diplom v oboru právo na Università degli Studi di Genova (univerzita v Janově, Itálie). V roce 1993 získal doktorát v oboru právo Evropských společenství na Università degli Studi di Bologna (univerzita v Boloni, Itálie).

Massimo Condinanzi zahájil univerzitní profesní kariéru v roce 1990 ve funkci odborného asistenta v oblasti vzdělávacích a vědeckých činností v Institutu mezinárodního práva na právnické fakultě Università degli Studi di Milano (univerzita v Miláně, Itálie), kterou vykonával do roku 1996. Od roku 1996 do roku 1998 zastával na téže fakultě místo výzkumného pracovníka v oblasti mezinárodního práva.

V roce 1997 nastoupil na Soudní dvůr Evropských společenství, kde zastával funkci referendáře nejprve u generálního advokáta Giuseppeho Tesaura a poté u generálního advokáta Antonia Saggia.

Po návratu do Itálie v roce 1998 vyučoval jako docent mezinárodního práva mezinárodní právo na Università di Bologna a právo Evropské unie na kampusu Piacenza Università Cattolica del Sacro Cuore (katolická univerzita Nejsvětějšího srdce Ježíšova, Itálie). Od roku 2001 do roku 2004 vyučoval na Università degli Studi di Genova a poté od roku 2004 do roku 2005 na právnické fakultě Università degli Studi di Milano. Právě na této fakultě se v roce 2005 stal profesorem práva Evropské unie a od té doby působí v tomto postavení jako vedoucí katedry práva Evropské unie a katedry procesního práva Evropské unie. Na téže fakultě byl v letech 2014 až 2018 koordinátorem oddělení pro mezinárodní právo a právo Evropské unie na katedře italského a nadnárodního práva veřejného. Byl hostujícím profesorem na université Paris-Panthéon-Assas (univerzita Paříž-Panthéon-Assas, Francie), université Montesquieu Bordeaux IV (univerzita Montesquieu Bordeaux IV, Francie), Universitatea „Alexandru Ioan Cuza“ din Iași (univerzita Alexandru Ioan Cuza v Iași, Rumunsko) a université de Genève (univerzita v Ženevě, Švýcarsko). Byl členem komisí a oponentem při obhajobách disertačních prací zejména v oblasti procesního práva Evropské unie na université Paris-Panthéon-Assas, université Montesquieu Bordeaux IV a université de Montpellier (univerzita v Montpellier, Francie).

Vzhledem ke svému trvajícímu zájmu o procesní právo Evropské unie je od roku 2023 ředitelem Revue du contentieux européen.

V letech 2016 až 2018 a 2019 až 2023 koordinoval Struttura di missione per la risoluzione delle procedure di infrazione presso la Presidenza del Consiglio dei Ministri della Repubblica italiana (struktura mise pro ukončení řízení o nesplnění povinnosti v rámci předsednictva Rady ministrů Italské republiky).

Od roku 2005 vykonával rovněž povolání advokáta zapsaného u advokátní komory v Bielle a Miláně a v tomto postavení se účastnil projednávání řady věcí před unijními soudy.

Souběžně s těmito činnostmi je členem správní rady Europäische Rechtsakademie v Trevíru (Akademie evropského práva, Německo) a jako lektor a od roku 2018 jako odborný školitel působí na Scuola Superiore della Magistratura (justiční akademie, Itálie).

Massimo Condinanzi je autorem řady děl a článků zejména v oblasti práva Evropské unie a zúčastnil se, často jako pořadatel, mnoha vnitrostátních a mezinárodních právních konferencí. V roce 2017 se podílel na koordinaci vypracování prvního komentáře k jednotlivým ustanovením jednacích řádů evropských soudů v italském jazyce. V letech 2017 až 2023 byl rovněž koordinátorem oddělení pro výzkum, které provádělo výzkumný program národního zájmu (PRIN 2017) s názvem „Dove va l’Europa?“ (Kam kráčí Evropa?) .

Massimo Condinanzi byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 7. října 2024.

Jan Passer, narozen v roce 1974 v Praze (Československo), studoval na Karlově univerzitě (Česká republika), kde získal diplom v oboru právo a právní věda, který v roce 2000 doplnil o titul Master of Laws na Stockholms universitet (univerzita ve Stockholmu, Švédsko). V roce 2007 obhájil na Karlově univerzitě disertační práci v témže oboru.

Od roku 1997 působil ve své rodné zemi v oblasti soudnictví – nejprve byl do roku 2001 justičním čekatelem u Městského soudu v Praze (Česká republika) a následně v letech 2001 až 2005 soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2 (Česká republika). V letech 2005 až 2016 byl soudcem Nejvyššího správního soudu (Česká republika).

Bohaté praktické zkušenosti přivedly J. Passera i k pedagogické činnosti – působil jako lektor unijního práva mimo jiné i na Karlově univerzitě (v letech 2001 až 2003), na Masarykově univerzitě (Česká republika) (v letech 2006 až 2016) a na Univerzitě Palackého v Olomouci (Česká republika) (v letech 2014 až 2016). Díky této odbornosti vyučoval právo i na Justiční akademii České republiky, a to v letech 2001 až 2016.

Jan Passer byl dne 19. září 2016 jmenován soudcem Tribunálu Evropské unie. Byl jeho členem čtyři roky a poté byl dne 6. října 2020 jmenován soudcem Soudního dvora; tuto funkci vykonává dosud.

Miroslav Gavalec, narozen v roce 1961 ve Zlíně (Československo), nejprve získal diplom strojního inženýra v oborech tepelné stroje a jaderná zařízení na Českém vysokém učení technickém v Praze (Československo) a v letech 1986 až 1991 vykonával různé funkce v jaderném sektoru.

Jeho zájem o sociální vědy ho v letech 1990 až 1995 přivedl ke studiu práva na Univerzitě Komenského v Bratislavě (Slovensko), kde v tomto oboru získal v roce 1995 titul magistr a poté v roce 2010 titul doktor práv (PhD.).

V roce 2001 byl jmenován soudcem pro obchodněprávní a rodinné věci a soudcem pro správní spory na Okresnom súdě v Bratislavě III (okresní soud v Bratislavě III, Slovensko). Členem tohoto soudu byl do roku 2005, kdy nastoupil k Najvyššímu súdu Slovenskej republiky (Nejvyšší soud Slovenské republiky), kde nejprve zasedal jako soudce správního kolegia a od roku 2009 jako předseda prvního senátu správního kolegia.

Souběžně se svou soudcovskou kariérou se M. Gavalec věnoval i pedagogické činnosti. V letech 2005 až 2011 vyučoval na Ústavu ekonomiky a managementu na Paneurópské vysoké škole (Panevropská vysoká škola, Slovensko). V letech 2006 až 2014 vyučoval i na Ústavu správního práva a Ústavu soukromého práva na Paneurópské vysoké škole.

Miroslav Gavalec byl kromě toho v letech 2005 až 2020 členem Fóra soudců Evropské unie pro životní prostředí a v letech 2006 až 2015 byl členem Asociace evropských soudců správních soudů.

Soudcem Soudního dvora byl M. Gavalec jmenován 7. října 2021.

Dimitrios Gratsias, narozen v roce 1957 v Athénách (Řecko), získal v roce 1980 titul magistr práv na Ethniko kai Kapodistriako Panepistimio Athinon (státní a kapodistriánská univerzita v Athénách, Řecko) a v roce 1981 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru veřejné právo na université de Paris I, Panthéon-Sorbonne (univerzita Paříž I, Panthéon-Sorbonne, Francie). V následujícím roce mu Centre universitaire d'études communautaires et européennes (Université Paris I) (Univerzitní středisko pro komunitární a evropská studia, Univerzita Paříž I, Francie) udělilo certifikát o studiu práva Společenství.

Dimitrios Gratsias zahájil svoji profesní dráhu v roce 1985 na Symvoulio tis Epikrateias (Státní rada, Řecko), kde do roku 1992 vykonával funkci referenta. V roce 1992 byl jmenován odborným referentem a v roce 2005 členem Státní rady. Zároveň s těmito funkcemi byl na období dvou let (1998, 1999) jmenován mimořádným členem Anotato Eidiko Dikastirio (Zvláštní nejvyšší soud, Řecko) a v roce 2006 zasedal v Eidiko Dikastirio Agogon Kakodikias (Zvláštní soud příslušný ve věcech odpovědnosti soudců, Řecko). V roce 2008 zasedal coby člen v Anotato Dikastiko Symvoulio Dioikitikis Dikaiosinis (Nejvyšší soudcovská rada pro správní soudnictví, Řecko). Během soudního roku 2009–2010 vykonával funkci inspektora správních soudů.

V letech 1994 až 1996 pracoval D. Gratsias jako referendář v kabinetu generálního advokáta Georga Cosmase.

Od 25. října 2010 do 6. října 2021 byl D. Gratsias soudcem Tribunálu, kde v rámci dvou po sobě následujících funkčních období, a to od 18. září 2013 do 30. září 2019, vykonával funkci předsedy senátu. Od 7. října 2021 je soudcem Soudního dvora.

Niilo Jääskinen, narozen v roce 1958 v Mikkeli (Finsko), získal na Helsingin yliopisto (univerzita v Helsinkách, Finsko) v roce 1980 diplom v oboru právo a v roce 1982 diplom o absolvování postgraduálního studia v oboru právo. V roce 2008 obhájil na této univerzitě disertační práci v oboru právo. Velice brzy se projevil jeho zájem o pedagogickou činnost a již v roce 1980 se na Helsingin yliopisto stal lektorem práva; tuto práci vykonával do roku 1986.

V roce 1983 působil po dobu jednoho roku coby referendář a dočasně přidělený soudce u Rovaniemen kihlakunnanoikeus (soud prvního stupně v Rovaniemi, Finsko). Poté, co v letech 1987 až 1989 zastával pozici právního poradce na finském Ministerstvu spravedlnosti, byl jmenován vedoucím oddělení pro evropské právo, které řídil v letech 1990 až 1995. Současně byl v letech 1989 až 1990 právním poradcem na finském Ministerstvu zahraničních věcí. Jakožto osoba odpovědná za právní a institucionální záležitosti se účastnil jednání o přistoupení Finska k Evropské unii a následně v letech 1995 až 2000 zastával pozice poradce a tajemníka pro evropské záležitosti Velkého výboru finského parlamentu.

V rámci služby pro finskou justici vykonával N. Jääskinen v letech 2000 až 2002 funkci dočasně přiděleného soudce Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) a v letech 2003 až 2009 působil u tohoto soudu jako soudce.

Dne 7. října 2009 se stal generálním advokátem Soudního dvora; tuto funkci vykonával do 7. října 2015. Po návratu do své rodné země znovu působil v letech 2015 až 2019 coby soudce Korkein hallinto-oikeus a v letech 2018 až 2019 vykonával funkci místopředsedy tohoto soudu.

Niilo Jääskinen byl jmenován soudcem Soudního dvora 7. října 2019 a tuto funkci vykonává dosud.

Siniša Rodin, narozen v roce 1963 v Záhřebu (Chorvatsko), získal v roce 1987 diplom v oboru právo na Sveučilište u Zagrebu (univerzita v Záhřebu, Chorvatsko) a v univerzitních studiích pokračoval ve Spojených státech amerických, kde v roce 1992 získal na University of Michigan (univerzita v Michiganu) titul Master of Laws. V Chorvatsku následně studoval na Sveučilište u Zagrebu, kde se v roce 1995 stal doktorem práv. V letech 2001 až 2002 studoval na Harvard University (Harvardova univerzita, Spojené státy) jako Fulbright Fellow a Visiting Scholar.

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1987 na Sveučilište u Zagrebu coby odborný asistent. Od roku 2003 zastával na této univerzitě post profesora unijního práva a v roce 2006 mu byl tamtéž udělen titul katedry programu Jean Monnet, jehož držitelem ad personam se stal v roce 2011. V roce 2012 se stal hostujícím profesorem na Cornell Law School (právnická fakulta Cornellovy univerzity, Spojené státy). V průběhu svého univerzitního působení vydal S. Rodin řadu publikací, které v Chorvatsku napomáhají šíření vědomostí o unijním právu.

V letech 2006 až 2011 byl S. Rodin členem chorvatské skupiny, která vymezila rámec pro vyjednávání a proces přistoupení Chorvatska k Unii, a v letech 2009 až 2010 byl zároveň členem chorvatské komise pro ústavní reformu a předsedou pracovní skupiny pro přistoupení Chorvatska k Unii.

Coby první chorvatský soudce Soudního dvora vykonává S. Rodin tuto funkci od 4. července 2013.

Andreas Kumin, narozen v roce 1965 ve Štýrském Hradci (Rakousko), studoval právo na Karl-Franzens-Universität Graz (univerzita ve Štýrském Hradci, Rakousko), kde v roce 1987 získal v tomto oboru diplom a v roce 1990 se tamtéž stal doktorem práv. V roce 1988 mu byl na téže univerzitě udělen diplom bakaláře v oboru překladatelství. V rámci programu pro vzdělávání úředníků, který absolvoval, pokračoval v roce 1991 ve studiích ve Francii, a to na École nationale d’administration (Národní škola správní, ENA, Francie), kde získal v roce 1992 diplom z „cycle international long d’administration publique“ (delší mezinárodní studijní program pro veřejnou správu).

Svoji profesní dráhu zahájil v roce 1990 coby úředník na rakouském Ministerstvu zahraničních věcí, kde pracoval do roku 1994 nejprve na jeho právním oddělení a poté na generálním ředitelství pro politiku hospodářské a evropské integrace. V letech 1994 až 2000 působil jako poradce Stálé mise Rakouska při Úřadovně Organizace spojených národů a ostatních mezinárodních organizacích v Ženevě (Švýcarsko). V letech 2000 až 2019 nadále pracoval u rakouského Ministerstva zahraničních věcí, nejprve jako vedoucí oddělení pro „právní otázky prvního pilíře Evropské unie“ a poté v letech 2005 až 2019 jako vedoucí odboru evropského práva.

Od roku 2007 působil i v akademické oblasti, a to jako lektor Institutu evropského a mezinárodního práva na Leopold-Franzens-Universität Innsbruck (univerzita v Innsbrucku, Rakousko), v letech 2012 až 2018 především jako přednášející na Diplomatische Akademie Wien (vysoká škola mezinárodních studií ve Vídni, Rakousko) a od roku 2014 jako spoluvedoucí několika kurzů na Wirtschaftsuniversität Wien (ekonomická univerzita ve Vídni, Rakousko); tuto činnost přitom podtrhuje řada jeho publikací v oblasti unijního práva. V letech 2014 až 2019 působil jako profesor Institutu pro evropské právo na Karl-Franzens-Universität Graz, kde i nadále vyučuje jako čestný profesor, kterým byl jmenován v roce 2020.

Andreas Kumin byl jmenován soudcem Soudního dvora dne 20. března 2019 a tuto funkci zastává dosud.