Nastal čas pro reformu ?
Soud prvního stupně Evropských společenství slaví své 20. výročí
Marc Jaeger, Předseda Soudu prvního stupně |
|
 |
Vytvoření Soudu, o kterém rozhodla Rada v říjnu 1988, mělo trojí účel: vytvořit v evropské soudní soustavě instituci, jejímž úkolem bude zabývat se žalobami, které vyžadují velmi důkladný přezkum složitých skutkových okolností, zavést dvojstupňový soudní systém v zájmu lepší ochrany právních subjektů a umožnit, aby se Soudní dvůr mohl soustředit na svou hlavní činnost, a to zajišťování jednotného výkladu práva Společenství. Vzhledem k těmto důvodům bylo na počátku úkolem Soudu zejména projednávání soudních sporů týkajících se práva hospodářské soutěže. V průběhu let se tyto pravomoci postupně rozšiřovaly do té míry, že dnes se Soud zabývá, s několika málo výjimkami, všemi žalobami podanými jednotlivci, podniky a členskými státy proti rozhodnutím přijatým orgány a institucemi Evropské unie. Hlavní funkcí Soudu při rozhodování v první instanci (jeho rozhodnutí jsou ohledně otázek výkladu práva podrobena kasačnímu přezkumu ze strany Soudního dvora) je tedy zajišťování dodržování práva institucemi Unie, které mají rozhodovací pravomoc, zejména Komisí, a to ve značném počtu oblastí. Jedná se samozřejmě o právo hospodářské soutěže, jehož úlohou je bránit podnikům, aby svým chováním způsobovaly újmu spotřebiteli, přičemž je třeba uvést, že některé nedávné soudní spory v této oblasti, týkající se odvětví informatiky, průmyslu audiovizuálních nosičů nebo letecké dopravy měly významnou odezvu. Ale ať již pomyslíme na přezkum rozhodnutí Komise ohledně slučitelnosti státních podpor poskytovaných podnikům s pravidly smluv, soudní spory týkající se zápisu ochranných známek Společenství, obchodní ochranná opatření, přístup občanů k dokumentům orgánů, rozhodnutí, jimiž jsou zmraženy prostředky osob s vazbami na teroristické organizace, opatření ke snížení emisí skleníkových plynů či na zákaz uvádění určitých látek na ochranu rostlin na trh, uvědomíme si, že Soud je dnes klíčovým činitelem nejen v hospodářském životě podniků, ale i v oblastech tak rozmanitých, jako jsou bezpečnost a ochrana základních svobod, životního prostředí a zdraví. To ovšem neznamená, že by se na Soud mohl obrátit každý za účelem napadení jakéhokoliv aktu Unie, i když není adresátem tohoto aktu nebo konkrétně jemu nepůsobí akt určitou újmu. Zvláště akty obecné povahy (jako evropské směrnice) nemohou být v zásadě napadeny přímo. Jejich legalita však může být zpochybněna v rámci žaloby, jež směřuje proti individuálním (zejména vnitrostátním) opatřením, která jsou přijata v rámci provádění této směrnice. Právo Společenství tedy nezná tzv. actio popularis a vyžaduje, aby žalobci předložili důkazy o tom, že jsou bezprostředně a osobně dotčeni na svých právech. V opačném případě je jejich žaloba nepřípustná. V očích evropského občana se může tento požadavek jevit jako omezování práva na soudní ochranu (je však třeba poznamenat, že Lisabonská smlouva, vstoupí-li v platnost, by měla přístup k soudu citelně rozšířit, neboť podmínky vyžadované pro přípustnost žaloby na neplatnost rozhodnutí jsou v ní zmírněny). Jedná se nicméně o režim uplatňovaný v mnohých právních řádech, jehož cílem je zajistit, aby soud projednával pouze spory, v nichž je zájem žalobců na věci založen na konkrétních skutečnostech, a v evropské soudní soustavě upravené smlouvami tento režim svěřuje vnitrostátním soudům roli prostředníka v aplikaci a přezkumu legality práva Společenství. Toto rozdělení pravomocí je ještě nezbytnějším vzhledem k tomu, že Soud je konec konců soudní instancí omezené velikosti, pokud jde o počet zaměstnanců. Soud, složený z 27 soudců, čítá totiž pouze méně než 300 zaměstnanců zajišťujících chod Soudu jako takového. Tento počet je třeba posuzovat s vědomím toho, že Soud je povinen projednávat žaloby v 23 úředních jazycích Unie, a rovněž s přihlédnutím k povaze soudní agendy, která je pro Soud charakteristická. Tato agenda zahrnuje z povahy věci spisy zvláště objemné, ekonomicky či technicky složité, vyžadující velmi úzkostlivý přezkum skutkového stavu a mající mnohdy velmi zásadní dopad na určité odvětví hospodářství jako celek. Zejména Soud musí čelit situaci, kdy dlouhodobější působení některých faktorů (mezi nimiž lze uvést novou pravomoc Soudu rozhodovat o žalobách podaných členskými státy, silný nárůst soudní agendy týkající se ochranných známek Společenství a obecněji pak rozšíření Unie a intenzivnější normotvorbu Společenství), stojí za bezprecedentním nárůstem počtu podaných žalob. Čísla zde hovoří sama za sebe: počet žalob podaných ročně k Soudu narostl z 238 v roce 1998 na 466 v roce 2003 a v roce 2008 dosáhl počtu 629 žalob. Jedná se tedy o nárůst o 160 % během období 10 let. Vzhledem k nahromadění nevyřízených soudních případů byla přijata opatření k zefektivnění práce soudu: byly zavedeny tři další soudní senáty, optimalizován rozvrh jednání, došlo ke zjednodušení řízení v oblasti ochranných známek Společenství, byly do určité míry zmírněny požadavky na písemnou podobu dokumentů a zmodernizovány statistické nástroje a nástroje výpočetní techniky... V roce 2008 tak došlo k citelnému nárůstu počtu vyřízených věcí. To nicméně nezabránilo pomalému, ale neúprosnému nárůstu počtu případů čekajících na vyřízení, a tím i prodloužení délky řízení, která je velmi dobrým měřítkem pro posouzení zdraví soudního systému. Právo na to, aby byla věc projednána soudem v přiměřené lhůtě, totiž představuje základní právo, a je významnou součástí toho, co si představujeme pod pojmem spravedlnost. Soudní dvůr sám ve svém rozsudku ze 16. července 2009 prohlásil, že Soud v případě, jenž byl Soudnímu dvoru předložen, překročil přiměřenou dobu, kterou má právní subjekt co se týče délky soudního řízení právo očekávat. Soud tedy stojí před skutečnou výzvou - musí postoupit do další etapy svého vývoje a přizpůsobit se novým podmínkám souvisejícím s jeho soudní agendou. Je absolutně nezbytné, aby Soud mohl nadále plně zastávat funkci, která mu byla svěřena. Nabízejí se dvě cesty: první by spočívala v radikálním přehodnocení toho, jak prvoinstanční soud Společenství vůbec pojímá svá rozhodnutí. Soud by mohl vydávat rozhodnutí extrémně stručná a obsahově přetížená, aniž by v nich uváděl všechna stadia argumentace a reagoval detailně na veškeré argumenty uplatněné účastníky řízení. V takovém případě by podle mého názoru byl lék horší než choroba. V oblastech vyznačujících se značnou složitostí a s ohledem na velmi významné zájmy, o nichž Soud rozhoduje, byla jeho legitimita vystavěna na srozumitelnosti, transparentnosti a odůvodnění jeho judikatury. Východiskem je zde totiž idea, podle níž rozhodnutí soudu má nejen rozhodnout spor, který byl soudu předložen, ale také umožnit soukromým subjektům i orgánům porozumět právnímu prostředí, které soud při plnění své funkce výkladu a aplikace práva dotváří, přijmout ho a přizpůsobit se mu. Je tedy potřeba se vydat druhou z možných cest: provést reformu soudního systému. Co se týče Soudu, smlouvy stanoví dva mechanismy, pomocí nichž je možné odpovědět na naléhavou potřebu dosáhnout výkonnosti soudu umožňující zajistit kontinuitu jeho činnosti: zvýšit počet jeho soudců a zaměstnanců, které mají k dispozici, nebo vytvořit nový specializovaný soud s pravomocí pro určitou konkrétní oblast, v níž by již Soud v prvním stupni neměl pravomoc rozhodovat (podobně jako tomu již bylo v roce 2005 ohledně soudní agendy týkající se evropské veřejné služby). Předmětem tohoto přenosu pravomoci by mohla být soudní agenda v oblasti duševního vlastnictví (zejména spory týkající se ochranných známek Společenství). |
Dne 25. září 2009 oslaví Soud prvního stupně Evropských společenství u příležitosti konference pořádané v Lucemburku dvacet let od svého vzniku, nebo přesněji od počátku funkčních období svých prvních soudců, kteří skládali přísahu před Soudním dvorem Evropských společenství dne 25. září 1989. Avšak sotvaže Soud dosáhl věku dospělosti, musí již učinit první kroky k reformě, která se stala nezbytnou vzhledem ke strukturálnímu nárůstu jeho soudní agendy.
