V dnešní době stále více studentů částečně studuje v jiném než ve svém členském státě. Soudní dvůr se proto zabýval řadou sporů v této oblasti. V této souvislosti řešil i následující otázky: dochází k diskriminaci, je-li studentům určitých členských států omezen přístup na univerzity jiného členského státu? Může členský stát odmítnout poskytnutí určitých podpor studentům z jiných členských států? Mají děti příhraničních pracovníků práva v členském státě, ve kterém pracují jejich rodiče?

Přístup k vysokoškolskému vzdělání

V roce 2004 konstatoval Soudní dvůr, že Belgie diskriminuje maturanty ostatních členských států (jako jsou držitelé maturitních vysvědčení z francouzské baccalauréat nebo německé Abitur), jelikož nemají přístup k belgickému vysokoškolskému vzdělání za stejných podmínek jako belgičtí maturanti (rozsudek ze dne 1. července 2004, Komise v. Belgie, C-65/03). O rok později, v roce 2005, byl konstatován stejný závěr ve vztahu k Rakousku (rozsudek ze dne 7. července 2005, Komise v. Rakousko, C-147/03).

V roce 2010 Soudní dvůr rovněž prohlásil, že členský stát v zásadě nemůže omezovat zápisy studentů jiných členských států na určité univerzitní studijní programy lékařské povahy, není-li takové omezení odůvodněno ochranou veřejného zdraví. Členský stát musí v tomto ohledu za pomoci spolehlivých a shodujících se údajů prokázat, že hrozí snížení počtu absolventů schopných zajistit na jeho území lékařské služby (rozsudek ze dne 13. dubna 2010, Bressol a další, C-73/08).

Financování studia a podpory poskytované studentům

Členský stát nemůže studentům, kteří pobývají na jeho území a splňují podmínky pobytu na tomto území, odmítnout poskytnutí studentské půjčky nebo stipendia (rozsudek ze dne 15. března 2005, Bidar, C-209/03). Členské státy však mohou tyto půjčky nebo tato stipendia udělovat pouze studentům, kteří prokážou určitý stupeň integrace do jejich společnosti a po určitou dobu pobývají na jejich území. V roce 2008 rozhodl Soudní dvůr v tomto ohledu, že požadavek předchozího pobytu po dobu 5 let je v souladu s unijním právem (rozsudek ze dne 18. listopadu 2008, Förster, C-158/07).

V roce 2012 konstatoval Soudní dvůr, že Rakousko diskriminuje studenty z jiných členských států, jelikož zvýhodněného jízdného mohou využít pouze studenti, jejichž rodiče pobírají rakouské rodinné přídavky (rozsudek ze dne 4. října 2012, Komise v. Rakousko, C-75/11).

Situace dětí příhraničních pracovníků

V roce 2013 prohlásil Soudní dvůr, že členský stát (v daném případě Lucembursko) nemůže systematicky odmítat poskytnutí stipendií dětem příhraničních pracovníků, a to ani když nepobývají na jeho území. Postačuje totiž, aby rodiče (nebo jeden   z rodičů) v dotčeném členském státě po značnou dobu pracovali, aby byla dána dostatečná vazba na tento stát (rozsudek ze dne 20. června 2013, Giersch a další, C-20/12).

Soudní dvůr kromě toho uvedl, že diskriminovány jsou i děti příhraničních pracovníků v Nizozemsku, jelikož podpora na studium v zahraničí je v této zemi poskytována pouze  studentům, kteří pobývali na  nizozemském  území  nejméně  po  dobu 3 z posledních 6 let. Tato podmínka bydliště měla podle Soudního dvora příliš vylučující povahu (rozsudek ze dne 14. června 2012, Komise v. Nizozemsko, C-542/09).

V éře informatiky a internetu se stávají mimořádně citlivými tématy právo na soukromí a ochrana osobních údajů. Soudní dvůr v této oblasti odpověděl mimo jiné na dvě otázky: existuje právo být zapomenut ve vyhledávačích a jsou osobní údaje občanů Unie v rámci Unie a mimo ni dostatečně chráněny?

V roce 2014 zakotvil Soudní dvůr „právo být zapomenut" ve vyhledávačích. Osoba, která chce, aby se již při vyhledávání provedeného na základě jejího jména neobjevoval odkaz na informace o jejím soukromí, může požádat provozovatele vyhledávače, resp. příslušné orgány, pokud tak provozovatel vyhledávače odmítne učinit, aby tento odkaz vymazaly ze seznamu výsledků. Soudní dvůr nicméně uvedl, že v některých případech může vyhovění žádosti o výmaz bránit právo veřejnosti    na informace (rozsudek ze dne 13. května 2014, Google Spain a Google,   C-131/12).

Soudní dvůr v roce 2015 prohlásil za neplatné rozhodnutí Evropské komise, kterým bylo společnosti Facebook umožněno předávat osobní údaje jejích evropských uživatelů do Spojených států, a to zejména proto, že toto rozhodnutí nezajistilo odpovídající ochranu před přístupem amerických orgánů k údajům předaným ze zemí Unie (rozsudek ze dne 6. října 2015, Schrems, C-362/14).

Každý rok využijí letadel tři miliardy cestujících. Soudní dvůr se zabýval jejich nároky a mimo jiné odpověděl na opakovaně vznášenou otázku: v jakých případech a za jakých podmínek je letecká společnost povinna poskytnout cestujícím náhradu škody?

V roce 2009 prohlásil Soudní dvůr, že cestující, jejichž let je zpožděn o tři nebo více hodin, mají nárok na náhradu škody stejně tak jako cestující, jejichž let je zrušen, ledaže je letecká společnost schopna prokázat, že je zpoždění způsobeno mimořádnými okolnostmi, jež se vymykají její účinné kontrole (rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon, C-402/07). Soudní dvůr dále upřesnil, že náraz mobilních nástupních schůdků do letadla, jakož i většina neočekávaných technických problémů nejsou mimořádnými okolnostmi, a nevylučují tudíž nárok na náhradu škody (rozsudek ze dne 14. listopadu 2014, Siewert a další, C-394/14; rozsudek ze dne 17. září 2015, van der Lans, C-257/14).

Soudní dvůr rovněž v roce 2014 uvedl, že skutečný čas příletu odpovídá okamžiku, kdy se otevřou alespoň jedny dveře letadla. Cestující jsou totiž až v tomto okamžiku oprávněni letadlo opustit a vrátit se bez omezení ke svým činnostem (rozsudek ze dne 4. září 2014, Germanwings, C-452/13).

Do jaké míry mohou vyobrazení potraviny na obalu a informace o nízkém obsahu soli v minerální vodě uvést spotřebitele v omyl? Soudní dvůr v rámci řady rozsudků týkajících se ochrany spotřebitelů odpověděl v nedávné době i na tyto dvě otázky.

V roce 2015 připomněl Soudní dvůr, že spotřebitelé musejí mít k dispozici správné, nestranné a objektivní informace. Pokud tedy obal určitého výrobku vyvolává dojem, že je ve výrobku přítomna složka, která v něm ve skutečnosti přítomna není, kupující může být uveden v omyl, ačkoliv je seznam složek správný. Tak tomu bylo v případě ovocného čaje, na jehož obalu byly vyobrazeny maliny a květy vanilky, ačkoliv čaj žádnou přírodní složku z tohoto ovoce neobsahoval (rozsudek ze dne 4. června 2015, Teekanne, C-195/14).

V roce 2015 rovněž Soudní dvůr potvrdil, že obsah sodíku uvedený na obalu lahví s minerální vodou musí odpovídat celkovému množství sodíku ve všech jeho formách ( jedlá sůl a hydrogenuhličitan sodný). Pokud by totiž voda byla prezentována jako voda s nízkým obsahem soli, ačkoliv je bohatá na hydrogenuhličitan sodný, mohl by být spotřebitel uveden v omyl (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, Neptune Distribution, C-157/14).

Vzhledem k tomu, že se unijní právo vztahuje na různorodé a široké oblasti, není výjimkou, že jsou Soudnímu dvoru položeny také společenské otázky a otázky týkající se zdraví. Soudní dvůr konkrétně musel odpovědět na tyto dvě otázky: může mít registrovaný partner téhož pohlaví nárok na vdovecký důchod a mohou občané Unie využít zdravotní péče v jiném než ve svém vlastním členském státě?

Již v roce 1998 prohlásil Soudní dvůr, že občané Unie mohou využít zdravotní péče v jiném než ve svém členském státě a tato péče jim je proplacena podle sazeb jejich státu pojištění (stát, v němž jsou registrováni ke zdravotní pojišťovně). Uvedená zásada vyplynula ze situace, kdy lucemburská zdravotní pojišťovna odmítla proplatit dvěma Lucemburčanům brýle zakoupené v Belgii, resp. ortodontickou péči v Německu (rozsudky ze dne 28. dubna 1998, Decker, C-120/95 a Kohll, C-158/96). Co se týče nemocniční péče poskytované v jiném členském státě, ta sice podléhá předběžnému povolení ze strany státu pojištění, nelze ji však svévolně odepřít. Osoba se konkrétně může nechat operovat v jiném členském státě, pokud doba čekání na operaci v jejím státě přesahuje dobu, která je přiměřená s ohledem na její zdravotní stav (rozsudek ze dne 12. července 2001, Smits a Peerbooms, C-157/99 a rozsudek ze dne 16. května 2006, Watts, C-372/04).

V roce 2008 rozhodl Soudní dvůr, že odmítnutí poskytnout vdovecký důchod registrovanému partnerovi představuje přímou diskriminaci na základě sexuální orientace, jelikož pozůstalý partner se nachází v situaci srovnatelné se situací pozůstalého manžela. V projednávaném případě německý fond oborového zaopatření odmítl poskytnout vdovecký důchod muži, kterému zemřel registrovaný partner (rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Maruko, C-267/06).